Anotace: Nejnovější dílek :). Prosím, když už přečtete, ohodnoťte, i kdyby to byla ta nejhorší známka... Když není hodnocení ani komentář, nevím, jak na tom jsem :).

Aithne se svalila do křesla před Havelockův stůl.
„Unavená?“ nadhodil nevinně Patricij.
„Ne. Mrtvá,“ odpověděla.
„Ale ne… Že by zombie?“
„To je fuk, hlavně jsem mrtvá!“
Vetinari se posadil. Papíry na stole již měl opět úhledně srovnané, ačkoli některé se Važuzlovi nepodařilo dokonale vyžehlit.
„Čím mě dnes hodláte ještě mučit?“ optala se Aith.
„Mučit? Myslel jsem, že jste chtěla, abych vás učil. Dokonce jste mi to dala více než jasně najevo,“ dodal chladně.
„To ano. Střílet panáky. Plížit se nocí. Používat všemožné zbraně. Ne lézt po stěnách!“
„Jistě. Jinými slovy byste nejradši ihned vraždila?“
„Jo.“
„Myslel jsem si to. Ale to vám nemohu ani nechci poskytnout. Kdybyste žila v Ankh-Morporku, ano. To byste sice nepotřebovala mě, ale Cech, ale to je detail. Ale vy nejste odsud. Pochybuji, že tam se lidé střílejí na pozdrav.“
„Taková mafie jo,“ pokrčila rameny Aithne. „Což je především v mém rodišti předpoklad pro to, být bohatý zaživa.“
Vetinari nepříliš zaujatě cukl obočím.
„Veselé.“
„Já vím. Můžu jít?“
„Prosím.“
Aithne se co nejrychleji ztratila z jeho pracovny a rychle vyběhla nahoru, aby se převlékla. Pak zase přidusala dolů, rozrazila dveře Važuzlovy kanceláře, takového kumbálu přeplněného papíry, popadla ho za límec a táhla za sebou ven. Bylo už dávno po setmění a pršet už přestalo.
„Co si, do háje, myslíte, že děláte?!“ vyjel na ni načepýřeně tajemník.
„Odveďte mě na strážnici, Važuzle, chci za Isií.“
„A to mě musíte takhle vytáhnout? Nemáte špetku úcty ke starším pracujícím osobám?“
„Kolik je vám, Važuzle?“
Tajemník si rozhořčeně upravil roucho a probodl ji pohledem. „Dvacet tři.“
„No tak vidíte, nějakých osm let mě nezajímá, jestli chcete něco vědět,“ pozvedla obočí Aithne.
„Já mám takový dojem, že vás nezajímá ani dvacet!“
„Ne, že by? A kolik je tedy Vetinarimu? Zhruba,“ protočila očima. Važuzel zaváhal.
„Kolem čtyřiceti. Možná víc,“ pokrčil rameny. „A měl pravdu, že jste žáby!“
„Vy jste tam nebyl, jak to víte?“ vyjela na něj.
„Máte dojem, že jsem hluchý? Dveře mé kanceláře jsou jako z papíru. Proč myslíte, že to jeho lordstvo tak nechalo?“
„Hm. Možná aby měl svědky, kdyby ho někdo zavraždil?“ nadhodila Aith s úšklebkem.
„Protože mi věří! Chápete to? Jsem mu zavázaný. A nejsem od žádného cechu, tudíž neutrální. Takže jsem jeho důvěrník. A vy si sem přijdete a chováte se ke mně jako k nějakému otroku, nebo co!“
„Ale, Važuzle,“ udělala na něj oči, „cítíte se přehlížený? Nebojte, to brzo přejde, s pubertou.“
Rufus se na ni nepěkně zašklebil. Světlé vlasy mu trčely do všech stran a v bledém obličeji zrůžověl.
Došli ke strážnici.
„Už můžu jít?“ vyjel na ni.
„Ale jistě, mohl jste už na začátku ulice, kdybyste mi řekl, že je to ono,“ podivila se Aith. Viděla, jak tajemník zaskřípal zuby, obrátil se na podpatku a odešel do tmy.
Přesunula pozornost ke dveřím a zabušila na ně.

„Važuzle, jste nějaký rozrušený,“ poznamenal nepříliš zaujatě Havelock.
Tajemník na něj vrhl poněkud divoký pohled. Pak nasadil důležitý výraz a narovnal se.
„Myslíte, sire?“
„Ale no tak,“ mlaskl Vetinari. Važuzel zase zdivočel.
„Ona,“ ukázal ke dveřím napřaženou paží, „mě vytáhla ven. Jen tak, za límec! Mám jich dost, pane, upřímně.“
„Obou?“
„Prosím?“
„Ale nic,“ pozvedl Havelock přezíravě obočí a dál se věnoval své práci. „Dejte se trochu do kupy. Tady máte nějaké dokumenty na vyřízení, to vás uklidní.“
„Děkuji, pane,“ řekl škrobeně tajemník, popadl štos a raději rychle zmizel v kanceláři.
Vetinari se sám pro sebe slabě usmál.

„…vzlétnou knebi výš! Zlétnou… Sakra. Jaktobylodál?“ zabrumlala Isabella.
„Vz… Zlétnou k nebivýš!“ napověděl Elánius.
„Náp… škyt! …adité,“ poznamenala a znovu se rozezpívala. Elánius, zatížen její váhou především na krku, kde na něm visela za paži, zavrávoral. Dneska to trochu přehnal. A co hůř, nechal ji, aby to přehnala s ním. Vetinari se na něj nejspíš zase chladně podívá.
„Á-á-ááá-áá-a-ááááá!“ prozpěvovala skřípavým tónem. Klátila se na všemožné strany a jeho přitom brala s sebou. Elánius si povzdechl.
Isabella žvýkala cigaretu a přitom si něco mumlala pro sebe.
„Ite, pae… Toe mos heská písniška…“ pozvedla prst a vyprskla smíchy.
„Kesáš, Braová.“
„Abystěděl… já náodou… já náodou rádaspívám. A semráda f… ve Hlídce. Totiž…“
„A zase kesáš,“ mávl rukou Elánius a málem se překlopil.
„Ae huš, pae…“ obořila se na něj zamračeně a málem jí upadlo cigáro. „Toe náodou pravda! A hee, jakšesetoflastně… menujete?“
„Braová,“ začal Elánius s pozvednutým obočím, „já sem… jaksetořekne… ksakru. Neíte, co sem to chtěříst?“
„Neušim, pae. Ae heleťtese, já tejka musim domů… Ite, já toiž bydlim v paláci. Pat… patri… cijským. A von Veterinari… ite, von se bue zlobit. Pote se mnou, pae, prosííím.“
„Braová, co kdybys… to… chíli držela… to… jaksetořekne… jo, zobák…?“ navrhl jí kapitán.
„OK, pae,“ přikývla Isie. „Ale zaspívatsi můžu, né?“
„Promězamě… klidjesi zapěj… Do šakalíři…ti. Dyk já…“
„Dík, pae…“
„Tááák,“ protáhl kdosi za nimi. Oba se v objetí pomalu opatrně otočili. Aithne stála s rukama založenýma na hrudi a pohledem metajícím blesky.
„Andy,“ usmála se Isabella široce. „Jak ráda těidím…“
„Jo?“ Aithne pozvedla obočí. „Tak jak mi vysvětlíš, ze jsi šla beze mě?“
„Soy… Jásem… já sem nemělakooslat za tebou, iš… Soáč. Tajhle… jakžesetomenujetepane? No… tajhle kaitán nás vytáh… na to… na pívo… A vono… Karotka a…Tačník a… takoý dou někdezanáma.“
„No fajn, tak teď ale pojď domů, Bello.“
„Poškej… já nemám pohlídse, žjo, pae?“
„Máte, Branová… Ale ‚domů‘ půjdete se mnou, jasný? Nebo mě Vetinari zastřelí.“
Zdálo se, že Elánius vystřízlivěl. Střízlivěl rychle a efektivně, měl v tom dlouholetou praxi. Sice to pro něj byly strašlivé zkušenosti, ale přece jen dokázal tu chvíli mezi naprostou opilostí a střízlivostí myslet čistě jako nikdy jindy. Stejně tak, když ony fáze následovaly jedna druhou obráceně.
„Sice by mi taky jednou mohl políbit zadnici, ale teďka bych to nepokoušel…“
Pomalu se dopotáceli k paláci. Aithne na dvojici celou dobu vrhala nazlobené pohledy.
„Že se nestydíte,“ zavrtěla několikrát hlavou. Vždycky jí na to odpověděli smíchem. Tedy, Isabella, Elánius se spíš obviňujícně podíval na svou společnici. Ta ho vždycky obdařila zářivým úsměvem, takže to po chvíli raději zase vzdal.
Když se ocitli na prahu Oválné kanceláře, zavládlo chvíli ticho.
Pak se Isie uchechtla, zapotácela se a chytla se za helmici.
Vetinari se díval velmi chladně.
„Co to má být?“ obrátil se na Elánia. Ten polkl a pokusil se narovnat a zároveň držet v relativně vzpřímené poloze na nohou i svobodnici.
„Ehm. Totiž, vzali jsme ji s sebou na, hm, malou obhlídku životem Hlídky…“ hlesl.
„Skutečně?“ opáčil sarkasticky Vetinari. „Opravdu zajímavý život, jaký Hlídka vede, jak se zdá…“
„Hm.“
Patricij chvíli probodával pohledem oba dva, ale pak si povzdechl.
„Máte štěstí, že je aspoň živá a… hm, relativně i zdravá. Aithne, odveďte ji s Važuzlem do pokoje a zabalte ji do deky, ať se z toho vyspí.“
Isie se s pomocí sestry vyklátila z pracovny a cestou Aithne zabušila na dveře kumbálku, kde Važuzel trávil čas mimo svoji kancelář. Ten, když vykoukl, vytřeštil oči na Isii a pak se rozesmál.
„Soe, voe?“ opáčila Isabella zamračeně.
„N-n-ni-i-i-ss,“ chechtal se Rufus a popadl se za břicho. Isie ho chytila zezadu za krk a ještě se svíjejícího v záchvatu smíchu ho odvedla s sebou.
„Nech mě bejt,“ ošil se.
„Mášně vynýst nahoru, voe,“ oznámila mu bez okolků. Važuzel se zamračil.
„Zase já? Co jste tady, používá mě Vetinari jak svou osobní služku!“
„Podívej, on má, chudák, takovou vychrtlou indispozici, že by se pode mnou zlomil, musíš ho pochopit,“ zavrtěla hlavou naoko chápavě Isabella a zdálo se, že se jí vrátila alespoň normální řeč. Važuzlovi zacukalo v koutku a tak tedy popadl svobodnici za hrudní plát a s pomocí Aithne, která se pobaveně šklebila, táhli Isii nahoru po schodech.
Když se pak vyvlékla z jejich sevření u dveří své ložnice, sledována lehce znechuceným pohledem sestry popadla Važuzla zase za krk a vlepila mu pusu na tvář. A zatímco Aithne vyprskla smíchy, Rufus zčervenal až za ušima a rozpačitě si odkašlal.
„Sorry, že to bylo tak alkoholický, ehm,“ zachechtala se Isie. „Dobrou noc, lidi,“ mávla pak rukou a zmizela ve svém pokoji. Padla na postel ve zbroji a usnula do minuty.

Publikoval(a): Lostris Queen, 22.9.2007