Anotace: Jednoduché krátké dílko vzešlé díky náhlému nápadu a seznamu zajímavých příjmení :). Plánuju napsat několik takových povídek. Snad se bude líbit :). Je to spíš takový štěk... ale komentáře rozhodně ocením ;).

James Rushworth

James byl pětatriřetiletý obchodní manažer, vysoký, pohledný, dobře situovaný. On sám se svým životem však spokojen nebyl. V práci se nudil, lidi neměl rád a jeho milovaná ho neustále trápila svou nerozhodností.
Dnešní večer pro něj byl absolutní tečkou za vším. Morgan mu do očí řekla, co si o něm myslí, a s lhostejnou tváří odešla od jejich rezervovaného stolu, kde na ni čekal půl hodiny, než se uráčila dostavit. Seděl pak, ani nevěděl jak dlouho, před netknutou skleničkou vína, neschopen se ani pohnout. Museli mu ven pomoct; teď se ploužil ztemnělým městem jako zatoulaný pes a nevěděl, kde bydlí, ani jak se jmenuje.
Bohužel jméno Morgan si pamatoval více než dobře a jeho srdce se po chvíli vzpamatovalo z šoku a začalo z plných plic proklínat celý svět. Zhroutil se na zem a opřel se o něco zády.
Po nějaké době se začal probouzet a napadlo ho, že by bylo dobré zjistit, kde to vlastně je. Kolem jezdila auta a oslňovala ho reflektory a sedělo se mu velmi nepohodlně. Když vstal, uvědomil si, že je na mostě.
V tu chvíli se jeho mozek rozeběhl. James bez váhání vylezl na vysokánské zábradlí a pohlédl dolů. S jeho vlasy si pohrával prudký studený vítr, šlehal ho do tváře a profukoval mu oblek. James se otřásl a zavřel oči.
Pohlédl nahoru. Obloha byla bez mráčku a pluly po ní tisíce hvězd. Cítil, jak ho vtahuje, jako kdyby ho chtěla vysvobodit z tohoto světa a vzít na dlouhou procházku nekonečnem. Měl najednou dojem, že dech, který mu běžel dýchacími cestami tam a zase zpátky, je vlastně velmi příjemná věc. Nadechl se z plna. Pak znovu. V žilách mu začala proudit nová síla, nový optimismus, nové nadějě, že není všem hezkým dnům konec...
Jak se uvolnil, zapomněl na to, že stojí na zábradlí velmi vysoko nad černou hladinou vody, ve které se odrážel dorůstající měsíc. Noha mu uklouzla a ruka, která svírala sloup už jen velmi vlažně, se nestačila chytit pevněji dost včas.
Ten šílený děs, který mu sevřel tělo jako železná panna, mu nedovolil podniknout cokoli na svou záchranu, ačkoli by se jistě ještě stačil zaháknout za nějakou tu tyčku, kolem kterých letěl. Díval se, jak se měsíc přibližuje... Ve vodě se odrazila celá obloha, než ji rozvlnila hmota padajícího těla.

Publikoval(a): Lostris Queen, 29.9.2009