Anotace: Je to moje zkušenost spjatá s nebezpečím v horách, použitá v povídce, která je spíše mým pocitem z onoho večera...

Jó hory, to je krása... Miluju ten pocit, když takhle stoupám do výše. V horách je krásně vlhký vzduch. Shlédnete dolů přes vrcholky stromů a mlha vám brání vidět na úpatí. Okolo sebe máte bublinu světla a jinde, tam je jen bílo. Jste tudíž chráněni před všema nepřátelskýma očima.

Rodiče mi vždycky vyprávěli o horách jen to nejhorší. Táta do mě cpal, že prej jen blázen by moh’ lízt do hor a v noci, to už vůbec ne. Že by se ztratil, hory změněj počasí v minutách, a to pak se můžeš snažit, jak chceš, ale ony tě pohltěj a vydaj v lepším případě ráno. V tom horším už tě nemusí taky nikdy nikdo najít. Zato maminka, ta mi věřila. Když se dozvěděla o mém náročném úkolu, trošku se bála, ale já to zvládnu. Věř mi, mami...

Za chvíli už budu u vrcholu. Co mi dělá starosti, je ta voda. V horách stále prší. Přes moji koženou bundu se zatím nedostala, ale boty na tom nejsou dobře. Začíná se i trochu ochlazovat. Je to můj první úkol takhle vysoko. A tak jsem tu sám, ponechán vlastní nezkušenosti. Stále ještě jdu po asfaltce. Stékají po ní potůčky, voda je jasně čirá a voní nasládle.
Scházím na lesní cestu. Lehce našlapuji na kameny. Stačí jeden špatný krok a naděje mých přátel se rozplynou. Dolů bych se s vyvrtnutým kotníkem dostával jen těžko. Za chvíli už to vypukne a já ještě nemám nalezeno optimální místo. Inu, šíření radiových vln, to je alchymie. Kouknu do torny, zda-li mám všechno v suchu a v pořádku. Zdá se, že ano.
Cesta se stále klikatí k vrcholu, ten přes mraky nevidím. Mohu jen odhadovat, kde se za pár desítek minut budu vyskytovat. Že by tímto směrem? Jen odbočím pár kroků z cesty a boty v mokré trávě propouští vlhkost. Rozhlédnu se kolem. Nikoho nevidím. Pár vteřin stojím a poslouchám okolní zvuky. Neslyším žádný rušivý praskot či hlas, a tak se odhodlávám vyndat z batohu radiostanici. Snažím se svým tělem bránit krápějícímu dešti v cestě k elektronice. Rychle, aby mi vítr nenafoukl na hlavu, si pod čepici zasouvám sluchátko. Otočím tím, čemu většina lidí neřekne jinak než knoflík. Pro mě je tahle procedura vždy svátečním okamžikem. Ozve se šustot. Na jednu stranu uklidňující, stanice funguje, ale raději bych už slyšel morseovku. Hýbám s anténou, jak je možné, ale signál ne a ne přijít. Tlukot srdce se zrychluje. Kroutím hlavou, špatné místo, musím výš...
Sbalil jsem všechno vybavení a vrátil se na cestu. Pokračuji dál, cesta se klikatí. Stromy okolo se krčí v němé hrůze. Dívám se na ně, některé z nich připomínají lidské postavy. Bojácnost ale teď není na místě. Potůčky stékají po úzké pěšině, našlapuji už pomaleji. Vlhký studený vzduch se zarývá do plic.
Došel jsem na mýtinu. Stojí tu malá stavba - bunkr. Je zarostlý mechem. Také jsou tu pařezy. Hledám nějaký pevnější, na který bych se mohl postavit, abych vyzkoušel radiostanici, snad bude tenhle pokus úspěšnější. „Cvak.“ Ze šumu lovím náznaky příchozího signálu. Napětím se mi chvěje celé tělo. Mám promrzlé nohy. Došlapuji na kraj pařezu a ten se nečekaně pod mou vahou bortí. Špatně jsem si vybral. Jako štěstím padám do měkké trávy, žádná kaluž tu není. Tohle místo není o moc lepší, musím ještě dál, po cestě, do mraků...
K mému překvapení se ale cesta dále snáší dolů. Kdo ví, zda půjde ještě někdy nahoru? Rozhodnout se: pokračovat nebo se vrátit? Když budu pokračovat a sejdu zpět do údolí, kdo ví, zda se stihnu vrátit nahoru. Času je málo.
Tak já pokračuji. To je má volba. Přidávám na kroku. Po dvou stech metrech mě napadne spásná myšlenka. K vrcholu asi nevede kamenná cesta! Nalevo mám jezírko, nějaké dva metry široké a o něco více dlouhé, hloubku můžu jen odhadovat, ale v tomhle oblečení bych se z hladiny ven přes vysoký okraj vytahoval jen těžko. Vedle něj vede nahoru, a snad tedy i k vrcholu, pěšina vyšlapaná v trávě.

Zapamatuj si každý křížení cest, každej strom, ať se máš podle čeho orientovat. A hlavně, nikdy nescházej z cesty, v trávě mezi stromy čekaj jezera, jsou tam díry, neriskuj svůj život...

Pravidla jsou k tomu, aby se porušovala. Snažím se do paměti vrýt tenhle okamžik, tenhle prostor. Až půjdu za pár hodin zpátky, bude tma. Každý obraz mně pomůže navrátit se ve zdraví. Zabočuji strmou cestičkou, skrz travnaté porosty, doufajíc, že k vrcholu už mně zbývá jen pár chvil.
Stoupám výš, cestičku lemují stromy. Často se otáčím a snažím se být v klidu. Zpátky nebude problém se vrátit. Najednou se zelené smrky rozestoupí. Dostávám se na místo, kde je vidět důsledek kyselých dešťů. Místo krásných urostlých stromů jsou tu dřevěné trosky, pouze našedivělé kmeny a kdo vůbec ví, zda jsou tihle pánové živí? Jako by mi chtěli říci: „Nechoď do hor, na každého tu čeká jen smrt.“
Všímám si ohniště a několika kusů dřeva připomínajících velké květináče, velké truhlíky. Tak přeci jenom sem občas zasáhne civilizace. Rozhlížím se dále do krajiny. Zdá se více plochá, budu už u vrcholu. V paměti se snažím uchovat geometrickou sestavu linie zasněných stromů a směru, odkud jsem přišel.
Obcházím několik vysokých smrků a přede mnou z mlhy vyčnívá kříž. Blouzním snad? Svižným krokem mířím k symbolu křesťanů. Ale mám důvod se usmívat. Není to hrob a není to ani poutní místo. Dívám se na pozůstatek opevnění, bunkr, z něhož ční železná konstrukce pravděpodobně kdysi používaná na ukotvení kulometu. Nemám odvahu pouštět se do podrobného prozkoumávání oné stavby, raději nechci vědět, co se nalézá v jejích útrobách. Vyskočím na travou zarostlý vršek. Všude okolo je mlha. Ve větru rozeznávám jednotlivé vlnky běloby. Musím být opravdu hodně vysoko.
Tak jdeme na to! Vytahuji stanici, připravuji papír pro zaznamenání dat. Zastavuje se mi dech. Říká se tomu ticho před bouří. Vysílačka na mne blikla svým přívětivě zeleným okem a z reproduktoru se ozval šramot přerušovaný krátkými záblesky táhlých tónů. Trochu se mi ulevuje. Hvězdy, které ani nevidím, jsou mi nakloněny. Stmívání probíhá nenápadně, bílá mlha svítí stále stejně, ale když na chvíli vydechne, ocitnu se v prázdné temnotě.
Na hodinkách pozoruji vteřinovou ručičku, jak mi odpočítává čas k nejdůležitější části úkolu. Musím zaznamenat zprávu, kterou odvysílají mně neznámí spojenci, ale důvěra je v našich řadách na prvním místě. Text, který zaznamenám, je zašifrovaný, musím tudíž zapsat pečlivě jednotlivé znaky. Sám nic opravovat nemohu. Až budu zpátky dole, předám jej osobně, raději až příští noci, dalšímu článku našeho organizačního řetězu.
Z reproduktoru se ozvou tři tóny se zvětšující se frekvencí. Přesně tak to znělo v pokynech, které jsem dostal. Tužkou hbitě začínám zapisovat znaky na papír.

… bcjm oiaa rthl uroi vodn knaa a …

Následuje malá přestávka. Zjišťuji, že se mi papíry rozletěly několik metrů ode mne. Rychle je sesbírám a už následují další znaky. Zaznamenávám je. Voda ve vzduchu kondenzuje, a tak maličko mrholí. Od úst mi při výdechu stoupá pára. Spisy mi vlhnou. Kryji je před mrholením vlastním tělem. Vyšlu jen krátkou zprávu, několik taktéž předem domluvených znaků, že jsem vše přijal. Jak zjišťuji, měl jsem štěstí, stanice mi vydržela v provozu, ale baterie už hlásí konečnou. A už jsem zase sám, v nicotném tichu hor, které nahlodává vlastní vědomí. Teď mě čeká několik desítek minut dlouhá pouť domů, a pak horká koupel. Těším se na ní víc než kdy jindy.
Balím vybavení. Chvilkové uvolnění, snad i uspokojení. Dva kroky ze střechy a proti mně se objevují malé smrčky. Počkat, ty tu byly, když jsem přišel? Nepamatuji se, že bych se jimi prodíral. A přece jsou tu ty tři vysoké smrky. Obcházím je. Svítilna mi ale moc nepomáhá, mlha brání prostoupení světla. Tak tady máme hranici odumřelých stromů a tudy povede cesta. Chci být rychle dole, a tak pospíchám. Po pár rychlých krocích po nějaké pěšině se přede mnou objeví doslova zeď z malých stromků. No, asi jsem se netrefil na tu správnou cestičku. Rychle se vracím zpátky, potkávám padlý strom, ten si pamatuji, překračoval jsem ho odpoledne, když jsem přicházel. Srovnám směr podle paměti. Deset metrů a opět ležící strom. Tak tenhle to byl??? Nebo ještě jiný? Krev v mých žilách náhle proudí. Stojím na místě. Co teď? Myslím, že by to mělo být tudy? Vždyť támhleto vypadá jako ono ohniště! Pomalu se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít další záchytný bod. Začínám zmatkovat. Vybírám mezírku mezi stromy, to by mohla být pěšina, po které jsem přišel. Ano, to je určitě ona. Tep mi roste, po dvou desítkách kroků se zase zastavuji před stromem. Tudy néé! Zavírám oči, chce se mi plakat, chce se mi řvát. Bezmyšlenkovitě se rozbíhám zpátky, ale moje noha končí v půlmetrové díře zaplněné vodou. Vždyť tudy už jsem šel a tohle tu nebylo! Proč, jen proč? Proč mě hory trestáte? Vysmíval jsem se vám? Jo, rouhal jsem se, ale jen trošku a i tak jsem k vám měl úctu! Čekat do rána na světlo, umrznu. Kalhoty mám promočené, prsty u nohou necítím. Proč mě svět takhle nesnáší? Zase já, jen já jsem vším vinen. Motám se dokola. Nevím, odkud jsem přišel, nevím, kam mám jít. Všichni do mě vložili naději a já jsem ji zklamal. Proč mám zase zkoušet osud. Stromy, proč jste v jednu chvíli rozdílné a jindy zase stejné? Nepřemýšlím nad místem, kde jsem se ocitl, prostě jdu… V hlavě mám jen odpolední obraz jezera. Může být kdekoliv. Udělám krok, a pak jen půlvteřinka letu… A konec.

Slzy mám na krajíčku, nechce se mi věřit, že bych opravdu skončil tak, jak mi prorokovali.
Najednou před sebou vidím nějakou stavbu. Teda, jak jsem se vrátil zpátky, abych mohl dál bloudit, to netuším. Ale ne, to není stavba s křížem... Je to, je to ta druhá? Ta druhá!
Nikdy nepochopím, jak jsem se mohl ocitnout na opačné straně, než jsem myslel, že jsem. Po zádech se mi rozjelo brnění. Asi jako když se stane zázrak. Jako kdyby k trosečníkovi na pustém ostrově kdesi v Melanesii připlula loď. Zavřel jsem oči. Uvolnění projelo mým tělem. Otevřel ústa a špitl „Děkuju.“
Promočený, se slzami na krajíčku, Bůh ví, zda-li byly více ze strachu nebo ze štěstí, jsem konečně kráčel cestou dolů k teplé koupeli.

Publikoval(a): Brouzdal, 4.11.2006