Anotace: Lidé bývají opravdu tvrdohlaví. Většina z nich je přesvědčena o tom, že má pravdu a právě ta jejich pravda je jediná na světě. Často je musí potkat něco, co je opravdu srazí na kolena, aby byli ochotni uvěřit, že život není pohádka...

×××

Jména jsou ruská a příběh je situován do Moskvy. Kdo není zvyklý a přijde mu to divné, radši ať ani nečte :).

×××

Důstojnictvo pluku Benedikta Galamova posedávalo kolem karetního stolku.
„Ty už zase předstíráš, že nepiješ, Běďo?“ pozvedl ironicky obočí major Kutuzov.
„Jistě že, Eďo,“ odvětil Galamov, aniž hnul brvou. Vzal si své karty.
„Trocha lihu neuškodí, to znáš, ne?“ přemlouval ho Kutuzov. „Dřív jsme spolu chlastali denně a nezabilo tě to.“ A v duchu poznamenal: jenže pak tě povýšili a ty ses začal tvářit, že je to pod tvoji úroveň, nafoukanče.
„Včera není dnes, kočka není pes, to bys zase mohl znát ty,“ usmál se na něj Galamov ledově. S Kutuzovem byl ochotný táhnout za jeden provaz, dokud nezjistil, že o něm roznáší klepy, kde se dá, jen aby mu zkazil povýšení. Edward byl zmije, která se ráda nechávala vyhřívat na důvěřivých prsou.
Galamov už ale dávno nebyl důvěřivý. Léta v armádě a na poli osobního života jeho naivitu spolehlivě zničila.
Dovolenou tentokrát trávil u matky a otčíma, aby si odpočinul od oplzlých témat, trapných vtipů a bezuzdného popíjení alkoholu, jaké obvykle na kasárnách bývaly. Na jižním okraji Moskvy, kde dokonce místy rostla tráva jinde než v úhledných úsecích kolem chodníků a parcích, byl klid a spousta času na přemýšlení. Když byl plukovník Galamov mladíkem, většinou nemyslel vůbec, jak s oblibou tvrdil, ale teď dlouhá odpoledne dokázal jen tak prosedět a přemýšlet o všem: o světě, o životě, o lásce a o víře.
V lásce plukovník zatím štěstí příliš neměl. Jediná žena, vztah s níž se dal označit za jeho dlouhodobější, už byla deset let passé a všechny ostatní ženy byly jen rozptýlení. Galamov totiž hledal opravdovou lásku a přestože zažil až příliš chvil, kdy zjistil, že ji nenašel, stále ještě v hloubi duše věřil, že jednou přijde. Raději by si však ukousl jazyk, než aby se s tím někomu svěřil.
Cítil se sám. Rodiče ho už dávno přestali považovat za synka, který potřebuje pozornost a porozumění (což bylo na jednu stranu dobře), děti neměl a ani dobrých přátel se mu nedostávalo. Měl pocit, že něco dělá špatně on sám. Kdysi dávno, když teprve začínal s hony na ženy, s ním jedna dívka otěhotněla, ale potratila; tenkrát si upřímně oddechl, ale s časem mu to začalo být líto. Možná aspoň to malé by bylo jeho radostí v životě.
Oddával se životu, jak jen mohl, ale kdykoli ho posedla nová naděje, byla v zápětí rozšlapána na padrť. Jediné, v čem se mu jakž takž dařilo, byla kariéra: matka i otčím byli pyšní na to, že mají syna plukovníka. Vydělával si dost a čekalo ho i slušné dědictví. Jednoduše měl život, za který by mnohý muž dal cokoli: byl svobodný, přitažlivý a bohatý.
Jemu to zdaleka nestačilo, ale nebylo zatím v jeho silách, aby to změnil. Měl obraz své lásky před očima, kdykoli si nedal pozor. Jakkoli se snažil smířit se a sžít se sympatickou a milou ženou, kterou právě poznal, nedokázal ji milovat. Vztahy se mu obvykle rozpadaly po pár týdnech, kdy dotyčnou přestalo bavit, že se jí vyhýbal. Některé byly až božsky krásné, a přesto v něm žádná jejich činnost, gesto nebo úsměv nevyvolal pocity, o jakých si byl jistý, že by je měl cítit.
Poslední dobou se začínal smiřovat s tím, že mu třeba není souzeno najít lásku. Kdykoli na to však pomyslel, žaluek se mu stáhl úzkostí, u srdce ho bodlo a cítil se neuvěřitelně mizerně. Chlapi z pluku, dokonce i jiní plukovníci si už nějaký ten pátek dělali legraci z jeho chvíli zachmuřené, chvíli arkticky lhostejné tváře. Nikdo nemohl pochopit, co může někoho jako on takhle žrát.
Byl vychovám přísně katolicky a budoucnost kněze mu zhatilo jen jedno načapání u tak nevinné činnosti, jako bylo kouření na hřbitově. Všichni dospívající občas dělají naschvály, ale jeho za to vyloučili ze školy. Čím déle ale pobyl v armádě, tím víc v něm klíčila jistota, že být knězem by znamenalo být člověkem, který o světě nic neví. Vždyť když byl mladý, neměli doma ani jediné zrcadlo, u kterého by se mohla rozvíjet marnivost a pýcha hezkého chlapce. To, že má modré oči, zjistil, až když nastoupil do armády a musel se začít pečlivě holit. Jeho víra dostávala vážné trhliny, ale jakmile si jednou uvědomil, že Bůh se nerovná církev, a odpojil se od davů, kteří se řídili církevními pravidly místo božskými, zase začal plně věřit. Možná jenom ta víra v Boha v něm živila i naději, že Pán nedopustí, aby nepotkal tu pravou.
Nechával to na něm. Ať se děje vůle boží, jak říkali kněží a mnohdy to nemysleli vážně.


Byl teplý letní večer a jednaadvacetiletá Elena Saratova se pomalým krokem vracela domů z tanečních pro pokročilé. Na ulicích jen sem tam potkávala lidi, jako by se všichni domluvili, že zrovna dnes jí dají prostor na skutečně nerušené přemýšlení.
Už delší dobu nedovolila svým myšlenkám, aby ji strašily a deptaly. Měla spoustu práce s učením a na bezúčelné polehávání s hlavou pod polštářem a balíčkem kapesníků nezbýval čas. Cítila se trochu provinile, že truchlila jen tak krátce, ale život šel přece dál a nemohla ho celý probrečet.
Její přítel... tedy bývalý přítel se před několika měsíci vypravil sám někam do hor a už se nevrátil. Jeho rodiče jí telefonovali, aby o tom věděla. Mluvili vyrovnaně, ale jistě to pro ně byla šokující novinka, stejně jako pro ni. Larion Izotov byl třiadvacetiletý student medicíny, hodný, šikovný, milý a vtipný. Elena byla přesvědčena, že on byl tou její životní láskou. Vyrovnala se s jeho odchodem statečně; byla vděčná Bohu za to, že Lariona alespoň poznala.
Teď jí však tekly slzy po tvářích, protože se opět začala cítit osamělá a zklamaná. Protože svou lásku už potkala, nedoufala, že přijde ještě jiný, stejně milovaný muž. Nemohla si pomoct, ale připadala si ochuzená. Její život nesliboval do budoucna příliš radosti.
Jediné, co jí zbylo, byla rodina. Z nadějí na vlastní sešlo, ale ti staří dobří příbuzní jí byli vždycky po boku, když potřebovala oporu. Problém však byl v tom, že kdykoli opravdu potřebovala oporu, obvykle to na ní nikdo nepoznal. Neuměla brečet nahlas a před publikem. Všichni se jí jen vyptali, jestli jí něco není, že se tváří tak melancholicky, a ona odpověděla, že se to dá přežít, což byla sice pravda, ale zdaleka neměla ten správný efekt jako nefalšovaná litanie.
Škola jí šla dobře. Byla v prvním ročníku vysoké školy fakulty filozofické v oboru filozofie, ruština a latina a zatím to sice bylo krušné a náročné, ale zvládala to výborně. Aspoň neměla zbytečně moc času na sebelítost a otázky „Proč...?“ a „Co kdyby...?“.
Co se týkalo těch nejmilovanějších částí rodiny, jedna z nich právě autem tiše zastavila kousek od ní. Otevřely se dveře a z vozu vykoukl usměvavý obličej jejího bratrance Gěnadije.
„Nechceš svézt, Lěno?“
Elena si urychleně a co nejnenápadněji setřela slzy a nastoupila.
„Kde jsi byl?“
„Měl jsem rande,“ mrkl na ni.
„No ne, a s kýmpak?“
„Se svým budoucím šéfem.“
„Aha, no, to je každopádně dobrá partie,“ přikývla Elena a koutky jí cukaly. Takové vtípky byly u Gěnadije denním chlebem.
„To rozhodně,“ usmál se spokojeně. „A myslím, že jsem se mu líbil, takže je naděje, že vybere mě.“
„Hodně štěstí.“
„Díky.“
„Kolikátá je to práce?“
„Osmá.“
„Myslela jsem si, že tak nějak to bude.“
Gěnovi bylo dvacet osm let a jeho dvojvaječné dvojče David, přestože vypadali každý jinak, byl charakterově úplně stejný. Oba spontánní, nadšení, výbušní a neklidní. Škola je nebavila, ale obchodníci byli od Boha. Střídali zaměstnání jako ponožky a přitom si vydělávali ještě spoustou kontaktů a výhodných přátelství. Navzdory přelétavosti byli spolehliví a důvěryhodní; na schůzky chodili sice pozdě, ale nikdy by si nedovolili nepřijít vůbec, a při obchodování ze zásady nikdy nepodváděli zákazníky. A oba ji totálně zbožňovali. Elena se s nimi nikdy nedokázala ubránit smíchu, protože jejich snažení ji rozveselit bylo někdy až dojemné. Pro všechem humbuk s penězi ani jeden z nich neměl stálou partnerku a oba se místo toho starali o Elenu.
„Bolí tě nožky, zlatko?“
„Nechutně,“ přiznala.
„Tak to jsem jel právě včas.“
„Jsi hodný.“
„Pro tebe cokoli,“ usmál se.
Doma nikdo nebyl. Matka po večerech učila hře na klavír a otec měl nejspíš nějakou firemní oslavu, večeři nebo kdovíco. Elena už si nestěžovala, neboť znala váhu peněz. Když jste v srdci Moskvy neměli peníze, nebo jste byli bohatí až moc, čekala vás buď dlažba, nebo mafie. Její otec se držel ve zdravém rozmezí; nedával o sobě příliš vědět, ale určitý nemalý stálý příjem měl. Špatně si rozhodně nežili. Milovaná rodná Moskva byla vždycky drahá věc.
Napříští den se Elena stavila k tetě a strýci, aby se podívala na desetiletého bratránka a šestiletou sestřenku. Často jim děti hlídala, když neměla co na práci a oni toho měli naopak hodně. Dostávala za to drobný peníz, spíš jen tak symbolicky, aby věděla, že jsou za její pomoc vděční. Oni na tom byli o něco méně dobře a pracovali tvrdě, aby se měli alespoň tak, jak se měli. Tetin manžel holt nebyl z rodiny se schopnostmi rychle a snadno bohatnout, ale měl šikovné ruce, dobrou hlavu a pevnou vůli. Působil jako plukovník v armádě a to odráželo jeho další výbornou vlastnost: uměl si získat respekt a autoritu.
Právě se dohadoval s tetou, jestli má pozvat ještě někoho dalšího na armádní večírek. Elena chvilku tiše naslouchala, ale nakonec jí to nedalo.
„A nechtěli byste vzít mě?“ navrhla nesměle. „Pohlídala bych děti.“
Vojáci ji vždy přitahovali a kdyby ji někdo zval, nevynechala by jedinou příležitost se mezi ně dostat. Teď se naskytla šance, kterou by si nerada nechala ujít. Kdysi chtěla sama do armády, ale nakonec to vzdala, protože velmi dobře věděla, že by ji tam nevzali, a kdyby, výcvik by asi nepřežila. Měla však vojáka v rodině a to bylo taky fajn.
Strýc pozdvihl obočí a zamyslel se.
„No, děti jsme plánovali nechat doma... S tebou, kdybys měla čas.“
„Vidíte to, a kdybych šla s vámi na ten večírek, oni by se taky podívali na pěknou akci a přitom by vám nepřekáželi v zábavě,“ usmála se.
Strýc jí úsměv oplatil.
„Geniální argument. Jestli se ti chce... nejsem proti.“
„Ale vezmi si něco pěkného na sebe,“ mrkla na ni teta. „Mezi důstojníky se občas najde klenot, tak abys byla připravená ho ulovit.“ A něžně se podívala na svého manžela, který ji vzal za ruku.
„No jo, strejdo Timofěji, ty jsi tedy opravdu klenot,“ zasmála se Elena.


Plukovník Galamov znuděně přelétl pohledem obleky ve své šatně. Vybral si jeden, který mu nepřipomínal otravné večírky tolik jako ostatní, a beze spěchu se oblékl.
Zase ta pitomá slavnost. Proč tam vlastně chodím?, ptal se sám sebe. Možná že nemám na práci nic lepšího... Nebo doufám, že někdo z pozvaných přivede ženu, která se mi stane osudem.
Zajímalo ho, kolik takových akcí ještě bude muset přetrpět, než se mu konečně sen splní, nebo jestli to konečně vzdá a začně se chovat rozumně.
Bezmyšlenkovitě sáhl na křížek na své hrudi a snad už po milionté prosil Boha, aby se nad jeho ubohou existencí slitoval a seslal mu ženu, za kterou bude ochoten položit i život. Možná to neznělo nejlépe, spíše jako klišé, ale plukovníku Galamovi by bylo jedno, i kdyby to samé opakoval každý na světě; jen on věděl, co to pro něj znamená. Ve slabších chvilkách měl pocit, že se mu až špatně dýchá, jak si připadal prázdný.
Už velmi dlouho nepil. Od doby, co se tak přátelsky rozžehnal s Kutuzovem a sarží desátníka, neměl ani kapku. Jediné, čím čas od času hřešil, byla cigareta, a i to jen v těch nejhorších náladách. Neviděl v alkoholu ani nikotinu východisko a rozhodně si nehodlal zničit vše, co se mu podařilo vybudovat, kvůli pár panákům s ostatními vojáky.
Zastavil autem před budovou, kde se akce pravidelně konávaly, a už samotný pohled na zdobené průčelí jej uvrhlo do hluboké melancholie.
Sešlo se jako obvykle společenstvo lepších i horších sort vojáků, jak charakterem, tak i hodností. Většina z nich si vedla manželky, milenky, nebo aspoň nějaké příbuzné, aby bylo s kým tančit. Galamov vždy přicházel sám a to i v těch slavnějších okamžicích, kdy zrovna náhodou měl nějaký vztah. Věděl, že si o něm mnozí lidé (mezi nimi převaha žen) myslí, buď že je studený čumák, nebo naopak přihřátý. Nijak ho to nevyvádělo z míry – bylo příjemné chvíli jen tak sedět, neobklopen pozorností dychtivých dam.
Uvelebil se na své židli u svého stolu, mezi důstojnictvo. K jeho obrovskému zadostiučinění nebylo po Kutuzovi ani vidu ani slechu, což znamenalo, že bude večer o to snesitelnější.
Číšník Víťa mu přinesl zázvorovou limonádu, aniž se předtím zeptal, protože bylo zbytečné ptát se, zda-li si tentokrát neobjedná něco jiného. Galamov přivřel oči, povzdechl si a zhluboka se napil.
Pozoroval orosenou skleničku. V drobných kapičkách se odráželo zlaté světlo lustrů. Do uší mu zněly tóny známých skladeb a několikery podpatky, jenž klapaly o parket. Jeho kolegové si ho už ze zvyku nevšímali.
Mohl by to být jeden z nejhezčích večerů tady, pomyslel si spokojeně a rozostřil pohled.
„Hej, Benedikte,“ strčil do něj soused. Plukovník podmračeně zvedl hlavu a chystal se zavrčet něco ve smyslu „co je“, ale nedostal se k tomu. Pohled mu ulpěl na něčem, co neviděl celá tisíciletí a přesto neomylně poznal, že je to ono.
Ani si neuvědomil, že mu spadla čelist. Upíral oči do mořské šedi několik metrů od něj a nebyl schopen se odtrhnout. Všechen zvuk v sále jako by se smrskl na sotva slyšitelné hučení v pozadí, a všechno okolo dívky s šedýma očima zmatnělo a pohaslo.
„Benedikte Viktoroviči, už zase spíš, nebo co?“ obořil se na něj jiný důstojník. Galamov se probral z transu a obrátil se k mluvčímu s peprnou odpovědí. Obecenstvo se zasmálo, ale Galamov se vzápětí vzchopil a omluvil se přítomným dámám.
Pak vyskočil, aniž mozek jakkoli vědomě řídil činnost svalů.
„Timofěji Ivanoviči,“ pousmál se na nově příchozího plukovníka a potřásl mu rukou. „Ach, Evelino, je mi ctí, že jste také přišla. Máte s sebou i děti? To je překvapení.“ Společenská konverzace mu nikdy nepřišla nejzábavnější, ale momentálně ho nic jiného nenapadlo.
„No jistě. Tady Elena se nabídla, že je pohlídá, když bude moct jít taky,“ zasmál se Timofěj Fjodorov. „Nechápu, co ji za těmi vojáky pořád táhne; snad si to po dnešním večeru rozmyslí.“
„Ovšem,“ odtušil Galamov, přestože jeho přání by znělo jinak. „Představíš nás?“
„Á, ano... Elena Saratova, má zbožňovaná neteř a ještě zbožňovanější sestřenka mých dětí,“ usmál se Fjodorov na dívku, které se držel za ruku asi desetiletý chlapec a děvčátko tak kolem pěti let. „Eleno, tohle je plukovník Galamov, můj dobrý přítel z letectva.“
Elena se pokusila vytrhnout dětem ze sevření. „Pusťe mě, vy soukromníci,“ zahlaholila na ně a chlapec pustil její pravou ruku. Natáhla se ke Galamovi.
„Elena, pane,“ představila se a rozpačitě se pousmála.
„Benedikt, mademoiselle,“ opáčil chladně plukovník a stiskl jí jemné bílé zápěstí. Když si uvědomil, že na ni zírá jako hlupák, obrátil pohled k dětem.
„A kdopak jste vy, bando?“ usmál se na ně. Chlapec se k jeho překvapení zasmál také a představil se jako Valerij. Potřásl Galamovi rukou téměř ukázkově. Děvče stydlivě špitlo, že je Háľa, a ručku mu odmítlo podat.
„Vy si s dětmi rozumíte, že?“ prohodila Elena a její pohled ho bodl do prsou jako dýka.
„Asi ano,“ pokrčil rameny Benedikt a tvářil se zase jako socha z kamene, když shlédl k jejímu obličeji. „Nikdy jsem s nimi neměl problémy.“
„Máte vlastní?“
„Nikoli. Bohužel nejsem ženat.“ V tu chvíli už musel očima uhnout, protože by se jinak jistě prozradil.
„Ach tak. Omlouvám se, jestli jsem se vás dotkla,“ pokračovala Elena v nevědomém mučení.
„To nic,“ vydávil z posledních zbytků sil neupřímný úsměv a letmo se na ni koukl. Neušlo mu ale, že její tvář už zdaleka nevyzařuje tu vřelost jako na začátku.
„Už zase jen sedíš a koukáš do své limonády, Bene?“ ozval se Fjodorov. Galamov se ušklíbl.
„Co mi zbývá, když všechny krásné ženy sis zabral pro sebe?“ mrkl na Evelinu, která se potěšeně zasmála.
„Ne, že mi odloudíš manželku,“ varoval ho naoko vážně Fjodorov, přestože dobře věděl, že Galamov se nikdy nezajímal o vdané ženy, jako by měl v hlavě zakódováno, že nejsou pro něj.
„Uvidím, co se dá dělat,“ zabručel Benedikt v předstíraném zamyšlení.
Když se rozptýlili kolem stolu, jal se opět zírat do své limonády, jak poznamenal Fjodorov, který ten obrázek dobře znal. Tentokrát však zdaleka nebyl v tom poklidném kraji zesíleného vnímání, kde byl sám o sobě a naprosto svobodný.
Proč tak křehká a hezounká dívenka? Proč neteř vojáka, který ho znal jako vlastní boty?
Nemohla to být Ona. Měla být mnohem starší... zkušenější a zkaženější, tak akorát pro něj. Měla to být ostřílená ďáblice, která by si jeho dušičku vpletla do vlasů jako stužku, udělala si z něj medailonek, který by zdobil její pronikavou smyslnost. Měla být rozmlsaná a věčně hladová, měla ho vysávat jako upírka, měla se mu stát drogou...
Nemůže to být holka, která ještě usíná ve svém flanelovém pyžamku se sladkým snem o princi na bílém koni.
Tak ti děkuji, Bože, pomyslel si, že místo reality se skutečnou ženou jsi mi seslal pohádku o princezně hlídané draky. Ať bych na sebe navlékl jakoukoli zbroj, nikdy neprojdu ani hlavní branou hradu, v němž je přede mnou dobře ukrytá. Jestli se z tohohle mám poučit, budiž; problém je v tom, že už dávno dobře vím, které sny se nemohou nikdy splnit.


Takže je to tu. Další objekt vhodný k platonickému zbožňování, o mnoho těžšího kalibru, než jaký kdy Elena zažila. Jen jeden z dlouhé řady mužů, které milovala a milovat bude a kteří se nikdy nebudou obtěžovat dohlédnout dál, než k jejím rtům, výstřihu a nohám. Další muž, který na ni bude pohlížet jako na výstavní artefakt, k jehož získání zdaleka nemá dost prostředků a i kdyby měl, pravděpodobně by jimi stejně neplýtval.
Tak na tohle možná nestačí ani David s Gěňou. Vždycky ji rozveselilo, když ji oba téměř současně pozvali na rande, jakmile se dozvěděli, že se v jejím okolí objevil nový objekt touhy. Dělali různé vylomeniny, při co možná největším publiku jí skládali k nohám květy a předstírali, že mezi sebou bojují o její přízeň. Pravidelně se pak vyrojila klientela mladíků, kteří zatoužili zjistit, co je na ní tak úžasného, že kvůli ní dva dospělí inteligentní muži dělají takový humbuk. Elena se velice rychle vzpamatovávala ze své nezdravé touhy, zvlášť pokud bratránci předvedli ten tyátr i před samotným Objektem.
Silně pochybovala, že by něco takového zapůsobilo na tohoto muže. Jeho ledový obličej byl chlazen snad při nule Kelvinů a jeho hluboké safírové oči prozrazovaly mírné opovržení. Už jen ten excelentní šlechtický nos, který musel vcházet do místnosti několik vteřin před ním, se tvářil, jako že je to pod jeho úroveň. Byl znuděný, kdoví čím vůbec, a nějaké cimprle zřejmě nemohlo dělat ženám, které preferoval, žádnou konkurenci.
Pokud se jednalo o ten pohled na začátku, s jeho pozdějším chováním se natolik míjel, že si Elena byla téměř jistá, že ji musel šálit zrak. Když člověk lásku opravdu důkladně hledá, zjistí, že si na tvářích mnoha lidí představuje něco, co tam není, nikdy nebylo a ani nebude. Bylo to docela matoucí, ale do jisté míry se na to dalo zvyknout, pokud si člověk aspoň jednou za čas ulevil několika hodinami vydatného pláče.
Nezbývalo než se vyrovnat. Nešlo to vždy lehce, ale snažila se svěřovat do rukou samotnému životu, jak nejlépe uměla. Věřila tomu, že jednoho krásného dne své štěstí najde, ať už bude jakékoli.
Zatímco strýc s tetou si vyšli na parket, věnovala se dětem. Naložila každému trochu jídla na talířek a postavila před ně sklenice s džusem. Valerij byl Galamovem viditelně nadšen a vyprávěl dlouhé úvahy o tom, jak on sám bude jednou plukovníkem. Háľa se zachichotala a z jejího zamumlaného projevu Elena vyrozuměla, že si myslí, že je Galamov hezký.
Poslední tečkou (velmi důraznou v oblasti kolem žaludku) pro ni bylo, že když se po plukovníkovi téměř kradmo podívala, střetla se s jeho očima. Usadila děti jistěji na jejich židle a prohlásila, že si musí odskočit.
Po delším zkoumání v zrcadle došla k názoru, že vypadá jako totální idiot, a elfovský účes, se kterým se doma dělala půl hodiny několika ráznými pohyby rozpletla. Vylovila z psaníčka silnou gumičku a svázala si vlasy do nekompromisního drdolu. Smyla si z obličeje většinu třpytivých stínů a lesku na rty; místo toho si na horní víčka namalovala strohé linky a rty zvýraznila dokonale matnou purpurovou rtěnkou. Zahodila tak všechny předchozí snahy o zjemnění šedých pouzdrových šatů, které ulovila v obchodě s oblečením z druhé ruky, a přešla na chladnou eleganci, aby dala všem potenciálním samečkům v sále najevo, že sem nepřišla proto, aby se s nimi párala.
Vykráčela z toalet krokem tak sebevědomým, že dokonce po usednutí ke stolu dokázala pohlédnout plukovníku Galamovi do očí přímo a bez jediného zachvění, při čemž si dala záležet, aby se jí na tváři neobjevila jediná emoce.
Což bylo všechno, jak se k němu pro dnešní večer hodlala vyjádřit.
Háľa si vzápětí šatečky zapatlala bramborovou kaší, takže se na toalety musela vydat znovu. Když se vrátila, seděla teta Evelina vedle Valerije a strýc Timofěj právě tančil s nějakou jinou ženou.
„Zamazala se bramborovou kaší,“ prozradila tetě, když se ptala, proč je Galina celá mokrá.
„Zabal ji do něčeho, ať nenastydne.“
Elena přikývla a povzdech si nechala pro sebe. Vylovila strýci z kabátu klíčky od auta a za několik minut se vracela s dekou, do které malou zabalila až po uši. Háľa se na ni zazubila droboučkými zoubky a Elena jí vlepila pusu na nosík.
„Doufám, že neruším z důležité činnosti,“ ozval se jí za zády hlas. Elena se narovnala a s pozvednutým obočím se obrátila. „Smím prosit o tanec?“ uklonil se plukovník Galamov s napřaženou paží.
Hlavně žádné „eh“ a „hm“, připomněla si v duchu. Strojeně se na něj usmála.
„Ovšem.“ Zavěsila se do něj. Tohle bude tvrdý oříšek.
„Umíte valčík? Snad mi to odpustíte, už dlouho jsem netancoval a rád bych si oživil některé základní věci,“ vysvětloval Galamov.
Aha, tak tohle znělo jako totální výsměch. Nejenže jí dal najevo, že ji nevyzval z žádných osobních pohnutek, ale navíc naznačil, že mu teď poslouží jako nástroj, díky němuž otestuje své dovednosti, aby se pak neztrapnil před nějakou jinou ženou. Elena zatvrzele mlčela a tvářila se, jako by jí právě složil nepříliš vydařený kompliment.
Mávl na kapelu v rohu a ti začali vrzat něco do rytmu valčíku. Galamov neuvěřitelně galantně předvedl malou úklonu a chytil Elenu jemně za ruku. Když se dali do pohybu, bylo jí jasné, že nejenže nezapomněl, jak se tančí, ale byl v tom téměř mistrem. Následovala jeho lehké kroky sálem a s hrůzou sledovala, že se ostatní páry klidí z parketu.
„Čeho se bojíte?“ ozval se Galamov, který ji celou dobu upřeně pozoroval, což bylo velmi znervózňující.
„Kdo říká, že se bojím?“ odsekla Elena příliš ostře, čímž se dokonale prozradila. Plukovník z ní nespustil zrak.
„Váš stisk je napjatý a oči těkají kolem. Uvolněte se, tančíte příliš křečovitě.“
„Odkdy jste můj učitel tance?“ opáčila. „To jste nemusel být tak přehnaně skromný, když víte nejlépe, jak tančit.“ Bylo to pichlavé a Elena do toho zamíchala mírně křečovitý, ale milý úsměv.
„Nejsem váš učitel, mademoiselle, a je pravda, že tančit umím; neměl jsem v úmyslu ve vás vzbudit dojem, že vás nepovažuji za dobrou tanečnici,“ odvětil klidně.
„Takže byste si možná mohl odpustit kázaní, n’est ce pas, monsieur?“ vrátila mu jeho francouzské způsoby.
„Jen jsem tím chtěl naznačit, že mi nedůvěřujete a já to cítím.“
„Ach, promiňte, pane, pro příště si budu pamatovat, že vám mám důvěřovat,“ usmála se. Nebyl to vyhrocený sarkasmus, ale o to silnější účinek měl. Galamov už na to nic neřekl; evidentně si uvědomil, že formulaci své myšlenky nezvládl právě nejlépe, a jeho protivnice opět vyrovnala skóre.
„Co takhle waltz?“ nadhodil po chvilce.
„Není problém.“
Připadala si tupě, že tu přes celý parket tančí waltz se studeným, nepříjemným chlapem, který jí bůhvíproč učaroval, a všichni hosté je pozorují. Bylo to jako z nějaké romantické pohádky, kterým věří už jen děti. A o to víc to zdůrazňovalo ten absolutní výsměch, který Galamov zřejmě rád provozoval ve velkém.
„Děti vás mají rády,“ poznamenal při druhém kolečku.
„Dobrý postřeh.“
„Všiml jsem si, že nejspíš radši, než vlastní matku.“
„Ona není mateřský typ. Nemyslí to s nimi zle, ale nikdy se jim neuměla správně věnovat.“
„Jste tak mladá a už se musíte starat o děti, které navíc nejsou vaše... To zasluhuje obdiv.“
Byl to sarkasmus, nebo ne?
„Co vás vede k myšlence, že jsem mladá?“ opáčila a v příští vteřině v duchu zaúpěla, protože to byla opravdu nepodařená odveta. Galamov se usmál.
„Nejspíš to, že velmi mladě vypadáte. A i kdybych se mýlil, neznám ještě ženu, která by se urazila tím, že jsem jí ubral pár let.“
„Tak to jste pravděpodobně potkával špatný druh žen,“ zabručela Elena otráveně. Ji už tak muži naprosto nerespektovali, protože byla podle nich ještě dítě, a on si přijde s něčím takovým.
„Vy nejste ráda mladá?“
„Já nejsem ráda za prtě, jasné?“ zamračila se na něj, protože cítila, že jí dochází munice. Jeho tón byl pořád vyrovnaný a sarkasmus jako by tam zněl čím dál méně.
„No ano, je snadné vás zaměnit za křehkou dívku,“ prohlásil a tentokrát se jízlivost vrátila.
Elena si nejdřív povzdechla. Pak jí začaly cukat koutky úst a nakonec se nekontrolovatelně rozesmála. Bylo to vážně absurdní a neměla už nic, co by mu na to řekla. K jejímu překvapení na Galamově tváři spatřila rovněž pobavený úsměv, když konečně zvedla hlavu.
„S vámi je obtížná konverzace,“ ohodnotil.
„Všechno záleží na prvním dojmu,“ přimhouřila oči, ale tak vážně už to nemyslela. Galamov to neokomentoval, ale úsměv mu to ze rtů nesmazalo.
Rty... měl božské rty, o tom nebylo pochyb. Něčeho takového už si člověk z takové vzdálenosti nevšimnout nemohl. Jeho úsměv byl ještě lepší, zvlášť když odhalil řadu kvalitních bílých zubů; kolem očí se mu vějířovitě vyrojily vrásky a jeho obličej najednou působil tak vřele, že to jednoho mohlo po té dávce chladu spálit.
Sakra. Sakra, sakra, sakra. A je to tady. To nejhorší, co se může při těchhle platonických vztazích přihodit, je to, že si vás muž začně všímat a věnuje vám tu příjemnou pozornost, při které mají ženy obvykle sklony tát jako sněhové pusinky na rožni. To už si Elena koledovala o opravdu velkou bolest, protože věděla, že jestli bude příležitost, neuváženě mu své city dá najevo – po čemž zákonitě přijde kruté zklamání, tak jak to má ve zvyku.
Aby toho nebylo málo, při bouřlivém zakončení skladby s ní udělal otočku a pak nějakým záhadným, nenásilným, ale dokonale účinným způsobem ji přiměl se zaklonit. Držel ji naprosto nenuceně, jako kdyby nic nevážila, a to byl další obrovský detail mezi těmi všemi, ze kterých se Eleně už teď podlamovala kolena.
Když ji zase narovnal, jeho tvář byla klidná a celkem lhostejná. Poděkoval jí za tanec a vrátili se spolu ke stolu. Elena jen stěží ignorovala výrazy v obličejích své tety a strýce; raději se zase začala věnovat dětem.


Plukovník Galamov se zhroutil na svou židli. Věděl, že to neměl dělat, po celou dobu si to dokonale uvědomoval, a přesto... prostě nedokázal odolat. Byla úžasná, mnohem lepší, než čekal. Jazyk měla jako břitvu, a přece se smála tak rozkošně, když jí došly náboje. Nebylo příliš těžké ji rozmrazit; už zažil horší případy – ale ani jeden z nich mu nepůsobil taková muka. Neměl se jí ukazovat v lepším světle, než jaké na sebe vrhl při jejich seznámení, ale nemohl si pomoct. Nechtěl, aby ho měla za bezcitného hajzla.
Vnitřní souboj se nejspíš neplánovaně odrazil na jeho výrazu, protože do něj po chvíli drkl soused se starostí, jestli mu není špatně.
„Všechno je v pořádku, nic se neděje,“ odpověděl, aniž nad tím přemýšlel. Instinktivně vrhl pohled Eleniným směrem a věděl, že se jejich oči opět střetnou. Sevřel unaveně víčka pevně k sobě, snad v naději, že až se znovu podívá, dívka už tam nebude. Bohužel či bohudík tam stále byla a právě velmi spěšně uklízela zrak jinam.
Netrvalo příliš dlouho a Fjodorov znovu zmizel na parketu. Paní Fjodorova byla v zapálené diskuzi s jedním z majorů a Valerij s Galinou se odvážili vmísit mezi páry, aby si také zatančili. Galamov opět dobře věděl, že dělá chybu, a stejně tak excelentně svůj rozum opět ignoroval. Elena ho sledovala pohledem, jak se k ní blížil, a její výraz naznačoval, že jestli ji nejde požádat o tanec, koleduje si o pěkných pár tlustých černých čar připsaných na vrub jeho chování.
Tentokrát to se společenskými tanci nepřeháněl a raději se začlenil mezi ostatní páry. Tancovat s Elenou ploužák bylo však ještě náročnější, než s ní kroužit valčík. Byli k sobě příliš blízko a příliš málo se museli soustřeďovat na to, kam šlapou.


„Co proti vám má strýc Timofěj?“ nadhodila Elena. „Myslela jsem, že jste dobří přátelé.“
„Právě proto, že jsme dobří přátelé, mě také dobře zná a má k tomu důvod. Prosím vás však, abyste se neptala na to jaký.“
„Nebudu,“ pokrčila rameny lhostejně.
„Kromě toho asi všichni tatínkové a zdá se že i strýcové mají jisté výhrady proti tomu, když se jejich přitažlivá mladičká svěřenkyně vydá na parketu do rukou neznámému muži,“ dodal vzápětí, jako by se nechumelilo. Eleniným nitrem to trhlo, ale snažila se, aby to na ní nebylo poznat. V duchu si povzdechla. Ano, bude mi říkat, že jsem přitažlivá a bude mluvit o mně a o mužích, pomyslela si, aby tak nenápadně naznačil, že se mu taky líbím, ale jakmile něco naznačím já, začne couvat, protože o mě vlastně vůbec nestál. Jako bych to neznala.
Kéž bych se bála raději odmítnutí než toho, že propásnu životní příležitost. Usnadnilo by mi to práci; nemusela bych za každým chodit s tím, že o něj mám zájem, a odcházet odmítnutá. O životní příležitosti se tu člověk vážně nepřerazí.
Galamova dlaň se na jejích zádech trošku pohnula a Elenou jako by projel elektrický proud. V záchvatu pudu sebezáchovy začala předstírat, že se jí udělalo chladno, ale v jeho očích až příliš jasně viděla, že on přesně ví, co to bylo. Zahanbeně tedy přidržovala cíp jeho saka na svých ramenou a držela se ho jen jednou rukou. On tu volnou využil k tomu, aby ji obejmul i z druhé strany, čímž situaci vážně nevylepšil. Elena si začala hořečnatě přát, aby ten tanec vzdal a odvedl ji zpátky ke stolu.


Benedikt shlížel na její světlý obličej zrůžovělý studem a rozpaky a upadal zpět do melancholie. Jestliže neměl dost jasné důkazy předtím, tak to, že se zachvěla při jeho doteku, už více než bilo do očí. Nebyl v tom pobláznění sám a nejsmutnější na tom bylo, že kdyby připustil jakýkoli bližší vztah a pozval ji třeba jen na oběd, mělo by to pro ni nejspíš nedozírné následky. Naivnímu káčátku by od základů rozbil celý svět krásných iluzí a své svědomí by nadosmrti zatížil neúnosným břemenem. Nemohl se na ní dopustit takového zla, aspoň ne před Bohem.
V jeho životě pro ni nebylo místo, rozhodně ne takové, jaké by si zasloužila. Nechtěl jí ublížit, nechtěl vidět na jejích tvářích jedinou slzu, jejíž příčinou by byl on. Je jistě těžké se odmilovat, ale ještě těžší by bylo smířit se s ranami, které by s ním utržila; a nemusela mu také nikdy odpustit. Nezbývá mu nic jiného: musí ji nechat být, dokud není příliš pozdě. Jinak roztrhá srdce nejen jí, ale i sobě.
V příští chvíli zjistil, že s takovou myšlenkou bylo ještě obtížnější odtáhnout se od ní a nechat ji jít. Vyřešil to za něj mladý kapitán, který mu poklepal na rameno s otázkou, jestli si může slečnu půjčit. Galamov ji vděčně pustil, nepožádal ani o své sako a bez jediného slova či pohledu odkráčel zpět k ostatním.


Musely to být halucinace. Když Elena dotančila s kapitánem Mostovičem a několikrát se protočila parketem s majorem Ditkovským, sedla si mezi Valerije a Galinu a nenápadně upřela pohled na Galamova. Nejenže její pohled od chvíle, co se prvně v životě viděli, poprvé neopětoval, ale navíc se tvářil uštvaně. Napadlo ji sice na chvilku, že to mohla být žárlivost, ale pak ten nápad zavrhla. Neměl vůbec na co žárlit a kromě toho se zdálo, že je rád, když ji může přenechat při tanci někomu jinému.
Takže buď to byly halucinace, že se k ní choval vřele, nebo se už projevila v praxi její prozkoumávaná teorie o reakci mužů na její zájem. Zhluboka, i když hodně tiše si povzdechla a přitáhla si na klín toho jediného chlapa, který se na ni ten večer ještě díval oddaně, což byl Valerij.
„Tak co, zlatíčko, zatančili jste si?“
Valerij se zašklebil. „Ona ještě skoro neumí tančit, takže moc ne.“
„Brzo se to naučí. Mohl bys jí dávat lekce,“ navrhla Elena s úsměvem. Valerij protočil oči.
„No tak jo,“ souhlasil.
V jedenáct teta se strýcem rázně rozhodli, že děti i s Elenou už musí domů. Strýc nebyl vyznavačem alkoholu a mohl je tudíž svézt sám. Elena sbalila všechny dětské věci a narychlo se rozloučila se společností. Na Galamova se neobtěžovala ani podívat; sako mu vrátil strýc Timofěj.


„Zdálo se, že se tvoje neteř docela bavila,“ prohodil Galamov. Fjodorov přisvědčil.
„Ano. Nečekal bych to, ale koneckonců sem sama chtěla.“
„Klidně ji vezmi zase, jestli bude chtít. A její rodiče taky, rád bych je poznal.“
Snažil se. Dobře si ale uvědomoval, že mu na tom až příliš záleží, než aby dokázal předstírat opravdu dokonalou lhostejnost. Ať dělal cokoli, tlak v prsou se mu od okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, neustále zvětšoval a srdce ho bolelo z jeho vlastního rozhodnutí. Nedokázal se však přinutit neříct to, co právě řekl.
Fjodorova pozornost znovu zbystřila.
„Jasně,“ řekl ale celkem neutrálně. „Saratovi se určitě taky přijdou podívat rádi.“ Zvlášť aby si pohlídali dceru, dodal si v duchu.

Publikoval(a): Lostris Queen, 8.10.2009