Anotace: Lidé bývají opravdu tvrdohlaví. Většina z nich je přesvědčena o tom, že má pravdu a právě ta jejich pravda je jediná na světě. Často je musí potkat něco, co je opravdu srazí na kolena, aby byli ochotni uvěřit, že život není pohádka... 2. díl.

Otec se v poslední době začal zdát neklidný. Ani matka už nevypadala tak spokojeně jako dřív. Elena si v hlavě probírala možné důvody – krize středního věku, oboustranně vyprchaná láska, nový milenec/milenka, neshody v oblasti peněz, žárlivost,... Mohla toho být spousta, zvlášť v rodině, jako byla ta jejich.
Ani jeden z Eleniných rodičů nebyl zvlášť rodičovsky založen; byli to rození podnikatelé, kterým nikdy nedělalo problém vycítit a dobře prodat příležitost. Jejich láska k dceři byla spíš podvědomá, protože ji přijali jako velmi blízkou osobu. Matka se Eleně svěřovala, kdykoli ji něco trápilo, a otec s ní chodil vybírat šaty do tanečních. Čím starší a dospělejší byla, tím víc ji brali spíše jako společnou přítelkyni pro každou příležitost. Elena tak měla v dětství i při dospívání relativně mnoho svobody a jako dospělá měla s rodiči výborné vztahy. Chovala k nim respekt, protože i oni respektovali ji.
Tentokrát se k ní ale nikdo se svěřováním nehrnul.
„Co se děje, tati?“ udeřila na něj, když se jí podařilo zastoupit mu vchodové dveře na cestě za obchodními schůzkami.
Pokusil se jí vyhnout, ale ona ho chytila za paži.
„Možná mám taky právo vědět, co se děje v naší rodině,“ domlouvala mu. Otec si povzdechl a nedokázal se jí podívat do očí.
„Víš, broučku, podnikání má i své stinné stránky. Občas se jich vyrojí příliš mnoho. Ale neboj se,“ uklidňoval ji hned, když viděl, jak se tváří. „Všechno se jistě urovná. Ale teď už vážně musím, jestli dovolíš...“
Vysmekl se jí a spěchal k autu.
Všechno se jistě urovná. To je věta stylizovaná přesně pro případ, kdy si člověk ani trochu není jistý tím, že se vůbec ještě něco urovná. Otec tím přidělal Eleně ještě víc starostí, než by měla, kdyby nic takového neřekl.
Že by potíže s „velkými šéfy“? Možná začali vydělávat příliš mnoho peněz. To tu vážně chybělo. Kdyby měli malé děti, nejspíš by je museli pomalu začít schovávat a nepouštět nikam ven samotné. Ale jak to dopadne, když byl jejich dům obýván třemi dospělými lidmi?
Raději si to nepředstavovala. Zatnula zuby a přála si, aby se to opravdu urovnalo.


Když strýček Timofěj přišel s oznámením, že by je rád všechny pozval na armádní slavnost, bylo pro Elenu těžké zakrýt ten chaos, který se jí rozvířil pod vlasy. Rodiče ochotně souhlasili, že půjdou, a Eleny se ani nikdo neptal. Raději zůstala v mlčení a snažila si srovnat myšlenky.
Hrozně ráda by se znovu podívala do charismatické tváře plukovníka Galamova a strašlivě se jí nechtělo ho vidět. To byl výsledek, ke kterému došla. Tentokrát ji jistě k tanci nevyzve, aby ze sebe nedělal hlupáka. Chlapi to tak dělají běžně a dost se jim to osvědčuje. Nemají důvod plýtvat energií pro vztah, na kterém jim nezáleží.
Kéž by Elena byla schopná téhož. Vlastně... kéž by jí na tom vůbec nezáleželo. Jenže ta aura sálající z Galamova jí podlamovala kolena a otupovala smysly, takže se nejen nemohla zbavit nadějí, ale dělala ze sebe zoufalkyni, která se vnucuje. Jakkoli si nepřála vypadat tak uboze, nikdy se tomu nedokázala vyhnout.
Nezbývalo než přijmout svůj osud a vydat se katovi do rukou v naději, že jeho práce bude precizní, rychlá a bezbolestná. Pak se svět na chvilku uklidní; do doby, než přijde další sympaťák, který ho roztočí stejně snadno jako globus na dobře namazaných šroubech.
Den před akcí na přednáškách nebyla schopná pochytit myšlenku tématu. Ostatní studenti, dokonce i její kamarádka Anžela se chovali, jako kdyby tam nebyla – a částečně tomu tak bylo. Tok jejích myšlenek i pocitů zatuhl jako sirup a teď se nemohl prodrat tím otvorem do budoucnosti. Nepřála si vědět, co ji čeká; měla o tom zatraceně konkrétní představu.


Koupila si krásné modré šaty bez ramínek a k nim obojek s bílou růží. S chladnou elegancí to nepřeháněla, protože v tom tentokrát nějak neviděla smysl. Nechala vlasy rozpuštěné a bez jediné ozdoby, to stačilo.
Na zadním sedadle jejich auta seděla jako bez duše. Popadla ji zvláštní apatie, ale věděla, že to tak dlouho nezůstane. Už když přijížděli do inkriminované ulice, kolem žaludku se jí objevil ten zvláštní tlak očekávání. Zvyšoval se každým metrem, který je dělil od sálu, až se přede dveřmi musela na chvíli zastavit, protože měla pocit, že bude zvracet.
Při pohledu na zátylek plukovníka Galamova se ten pocit rychle zvrhl v odpor a chlad. Usedala ke stolu již téměř klidná. Neočekávala, že by se Galamov hrnul ji pozdravit, a také se tak nedělo. Strýc Timofěj mu představil oba její rodiče, ale tak, že Saratovy odvedl dost velký kus stranou. Elena tušila, že strýc nechce, aby se sbližovala s plukovníkem, ale neměla ani zdání o tom proč.
Představil se jí nějaký major. Byl moc milý a i hezký. Jmenoval se Edward Kutuzov.
„To je zvláštní jméno pro Rusa,“ nadhodila Elena se zájmem, když ji vyzval k tanci.
„Jsem původem napůl Polák,“ přiznal s úsměvem. „Ženská linie naší rodiny byla židovská, mužská linie se táhne až ke generálu Kutuzovu, který zemřel právě v Polsku. Je to i Galamovův předek – jsme vlastně příbuzní.“
„Aha,“ hlesla Elena, kterou to jméno bodlo u srdce.
„Ale on je pan Dokonalý, takže se s ním nemůžu srovnávat,“ pokračoval Kutuzov. „Jsem jen major.“
Na to Elena neměla odpověď, protože i ona si myslela, že je Benedikt Galamov trochu velký pán. Už její první dojmy obsahovaly myšlenku, že žije v přesvědčení, že je lepší člověk. Asi si to nemyslela sama; což koneckonců vůbec nehovořilo v jeho prospěch.
Třeba se i z tohoto pobláznění dostane celkem snadno, přestože se jí to zdálo téměř nemožné. Čím větší hajzl se z něj vyklube, tím lehčí bude si ho zhnusit.


Plukovník Galamov Eleninu přítomnost poznal, aniž se otočil. Vzduch se kolem něj zavlnil, měl dokonce dojem, že cítí jemnou květinovou vůni, a všichni přítomní muži otočili hlavu. Mohla to být jiná žena, ano... ale Galamova vojenská intuice platila v mnoha situacích za něco, s čím se nedá diskutovat.
Vlasy měla už zase rozpuštěné a temně tyrkysová modř zdůrazňovala světlost její kůže. Vypadala jako anděl, jen v očích měla melancholii. Ať už byla smutná z čehokoli, Galamov se tím cítil vinen.
Její rodiče byli příjemní lidé. Její matka se podobala své sestře, byla jen štíhlejší a o něco jemnější, jako Elena. Na jejím otci bylo vidět, že má v životě přehled, ale byl trochu roztěkaný, jako by ho něco trápilo a nechtěl to na sobě dát znát.
Fjodorov samozřejmě vše zařídil tak, aby se k Eleně nemusel při představování ani přiblížit. Na jednu stranu mu tím ulehčil, ale až moc dobře si uvědomoval, jak rád by byl u ní. Tělesná stráž v podobě rodičů, strýce a tety se střídala v pravidelných intervalech a děti se neustále dožadovaly pozornosti.
K tanci ji však vyzval Kutuzov. Galamov ho pozoroval zpod přivřených víček jako kocour připravený ke skoku. Při tanci se major několikrát podíval jeho směrem, takže bylo jasné, že ho teď očerňuje, jak může. Koneckonců se ani sám nepředvedl v nejlepším světle. Pro Elenu to bude jen dobře, to veděl; žluč mu ale vzkypěla pokaždé, když mu před očima vytanul obrázek Eleny a Kutuzova jako páru.
Major byl poté rovněž představen rodičům. Zdálo se, že jsou potěšeni. Fjodorov, který Kutuzova neznal tak dobře a považoval ho proto za vzor cti a vznešenosti, jim asi povyprávěl pár pěkných pohádek, které kolovaly snad celou armádou. Galamov měl pocit, že bude zvracet.
Když je však pozoroval ještě chvíli, všiml si, že obdiv se z Eleniných očí začíná vytrácet. Zajímalo ho, čímpak si to Kutuzov vysloužil – obvykle mu takové slečinky padaly k nohám. Možná byla Elena vnímavější než ostatní; třeba uviděla ty vředy, které měl na své pokřivené černé duši.
Pořád ji tahal na parket. Čím víc Elena zdvořile vyjadřovala, že se jí nechce, tím úporněji ji vyzýval. A s každým tancem (neboli s každými dvěma panáky vodky) se na ni lepil víc a víc.
„Ty odporná židovská veš,“ vrčel Galamov v duchu, přestože si dával pozor, aby jeho tvář zůstala chladně lhostejná. „Jak se opovažuje na ni sahat... a takhle?! Jak jen se na to může dívat sám Bůh, když se kolem jeho andělského stvoření ovíjí tahle zmije?“
Po chvíli musel vstát a odejít na čerstvý vzduch, aby si dal cigaretu na uklidněnou. Stejně jako dehet se mu nitrem šířil jed, který ho pamaličku zabíjel.
Vrazil zpět dovnitř jako posel smrti. K jeho překvapení se od Eleny nějakým způsobem vytratili nejen její ochránci, ale i svěřenci, čímž se vyřešily všechny problémy. Dokonce i Kutuzov byl zrovna pryč. Jednoduše si to namířil k ní.
„Mademoiselle,“ uklonil se jí. „Smím prosit?“
Eleně spadla čelist. Vzpamatovala se a řekla: „Ano.“
Její ruka ho na rameni příjemně hřála a dotyk její dlaně na té jeho mu působil nebeské slasti. Díval se jí do očí upřeně, jako by to bylo naposledy, co je smí vidět, a ona jeho pohled opětovala. Cítil její vůni a kromě jejích očí vnímal i jemné pohyby jejích boků při tanci.
„Děje se něco?“ zeptala se trochu zmateně.
„Mělo by?“ pousmál se prohlížejíc si její obličej. „Dlouho jsme netančili.“
Nevěřícně se usmála.
„No jistě. To je pravda.“
„Jak se vám líbil major Kutuzov?“
Elena chvilku nic neříkala, jen se na něj s jemně pootevřenými rty dívala. Galamov se nedokázal ubránit tomu, aby pozoroval naopak její rty.
„Ehm... Byl docela milý,“ řekla nepřesvědčeně.
„Trochu slizký, řekl bych,“ pozvedl obočí Galamov.
„No... ano,“ souhlasila tiše.
„Vtíravý,“ doplnil.
„Tak nějak, hm,“ odkašlala si a polkla. Pohledem se mu vyhnula.
„Jistě dost pil,“ pokračoval tvrdohlavě Galamov a díval se, jak se jí všechno vybavuje. Nestál o to, aby jí zůstalo nesprávné mínění o Kutuzovi, jestli tedy nějaké měla. „Pak trochu prskal, když s vámi tančil, protože se mu špatně ovládala mluvidla. A netančil moc dobře, spíš vás tahal za sebou jako hadrovou panenku. Mluvil neustále o sobě a o tom, jak všichni kolem něj jsou ti špatní. Zmínil se jistě o našem příbuzenství, načež začal s poznámkami na můj účet.“
„Poslyšte, proč to říkáte?“ zamračila se na něj.
„Protože ho znám natolik, že jsem si téměř jistý tím, že všechno, co jsem tu vyčetl, byla pravda. Není to snad tak?“ útočil tichým hlasem.
„Ano, je,“ přiznala. „Ale uvědomte si, že se chováte stejně jako on, když tu zase očerňujete jeho.“ Dívala se na něj způsobem, jako kdyby ho skoro prosila, aby takový nebyl.
„Rozdíl mezi jeho a mou řečí je v tom, že on mluvil o svých subjektivních pocitech, zatímco já jsem tu vyjmenoval fakta, bez jediné zmínky ohledně mého postoje vůči němu,“ odvětil trochu ostřeji, než chtěl. Elena sebou při tom zvuku trochu trhla a nezvedla k němu oči, jako by se ho bála, a Galamov okamžitě svého tónu zalitoval.
Dnes byla bezbranná. Bez elánu, bez sarkasmu, bez té kořeněné příchuti v řeči. Zdála se skoro vyrovnaná, dokud na ni člověk trochu nezatlačil. Galamov pevněji sevřel její ruku a přitáhl si ji o nepatrný kousek blíž, protože měl pocit, že se jinak ztratí, rozplyne. Její oči zalétly k jejímu obličeji, když si uvědomila tu změnu, ale neokomentovala to.
„Podívejte, omlouvám se, nebylo to ode mě zrovna příjemné,“ prohodil po chvíli. „Nechtěl jsem být hrubý.“
„Všechno v pořádku,“ opáčila. „Měl jste pravdu. A jestli se vám uleví, můžete mi klidně sdělit i svůj subjektivní názor, ačkoli o něm už mám představu.“
„Myslím si o něm, že je to kanální krysa a smrdutá veš,“ vyjádřil se Galamov. Eleně zacukaly koutky a pak se rozesmála. Konečně vzhlédla a setkala se s jeho úsměvem.
Věděl, že jakmile ji pustí zpátky ke stolu, už si s ní nezatančí asi nikdy. V hlavě se mu jako bouřková mračna převalovaly myšlenky a snažili se ho přimět, aby je vyslovil. Chtěl ji pozvat někam na oběd, nebo třeba jen na kávu, jednoduše si zajistit příležitost ji vidět a mluvit s ní o samotě. Byla ale příliš čistá, než aby jí zasahoval do života. Nestál o to vidět, jak ji bolí rány, které by jí uštědřil.
Cítil naléhavou potřebu ji chránit, a proto se ji pokusil zachránit sám před sebou. Jen velmi ztěžka ji pouštěl a odváděl k její rodině, ale měl při tom čisté svědomí. Jen ať jde, svobodná a neposkvrněná, vstříc svému princi na bílém koni. Takové jako ona se to přání jistě splní.


S kapkou hořkosti na jazyku poděkovala Elena Galamovi za tanec a posadila se k dětem. Nemohla si nevšimnout, jak se na ni Valerij i Háľa culí.
Cosi jí říkalo, že i kdyby s ní Galamov chtěl protančit celou noc a ráno jí přinést snídani do postele, aniž by vyžadoval onu malou milostnou odměnu, nepřipustí, aby měla pocit, že to může nabýt vážnějšího charakteru. Duše se jí uklidnila a místo nářku jen seděla v koutku a melancholicky pozorovala jeho obličej přes množství talířů a skleniček.
Otec se na ni mračil, ale odmítal prozradit, co mu vadí. Strýc jí věnoval pohled, který naznačoval, že si Elena jen zadělává na problémy, a odešel tančit s tetou. Matka se tvářila, jako že vůbec o ničem neví, a spokojeně se usmívala na Galamova. Elena nevěděla, co si o tom má myslet.
„Měli bychom už jet domů,“ prohlásil otec po nějaké chvíli.
„Já tu hlídám děti,“ namítla nevýrazně Elena, ale ve skutečnosti nebyla proti. Bude lépe, když si doma hezky pobrečí, než aby tu dál vysedávala poblíž důvodu svého smutku.
„Vezmeme je s sebou,“ měl otec pohotovou odpověď. „Stejně už je pozdě. Můžou přespat u nás a zítra je odvedeš. Je sobota, nikam ráno nemusejí.“
„Tobě už se chce jít?“ ozvala se máma. „Myslela jsem, že se ti tu líbí.“
„Nó,“ protáhl otec a přemýšlel, jak se z toho vymluvit, „líbí, ale zítra mám hodně práce a rád bych se vyspal.“
„Tak tu Elenu můžeme nechat, ne? Uděláme to přesně obráceně – ona může přespat u Eveliny. Nebudeš jí přece kazit večer...“
Otec sebou škubl.
„Je tu spousta nezodpovědných vojáků, má drahá, a já bych nerad, aby se něco stalo.“
„Co asi?“ matka začínala být mírně podrážděná, protože jasně viděla, že si otec chce prosadit svou, i kdyby se měl na hlavu postavit. „Něco horšího, než minule, kdy ji Timofěj přivezl domů unavenou z tance?“
Otec si povzdechl a zdálo se, že rezignoval. Elena musela zasáhnout.
„Já pojedu, mami,“ řekla smířlivě. „Už jsem unavená, nechci tu zůstávat.“
Matka překvapeně pozvedla obočí a výmluvně se ohlédla na Galamova. Elena uhnula pohledem jinam pro případ, že by se k nim také podíval, a cítila, jak rudne.
„Ráno jdu s kamarádkou plavat,“ vymyslela si rychle a doufala, že ji to zachrání.
Slyšela povzdech.
„Jak chceš. Tak pojďme... Á, támhle už jdou Fjodorovi. Rozloučíme se...“


Eleně stačily Galamovy pohledy, aby věděla, na čem je. Byl to ten druh známostí, kdy muž pro ni sice měl slabost, ale ze zásady ji odmítal. Takoví chlapi si byli jistí, že by to nefungovalo.
Elena by pro mě měla pár hezkých slov na toto téma, ale nemínila budit dojem, že o ty muže nějak výjimečně stojí, takže raději prostě odešla. V záplavách bolesti pak velmi ráda sledovala jejich obličeje, když ji pozorovali při tanci s jinými, protože v duchu své volby často litovali.
Druhý den jí volal David a oznámil jí, že se s bratrem oba stěhují. Prý jí to vysvětlí, až se sejdou. Elena se jen mimochodem zmínila o trablích s muži a David slíbil, že jí to s Gěnou určitě vynahradí.
To ji trochu uklidnilo, ale šok, který utrpěla při tom oznámení, to nezmírnilo. Samozřejmě, že se mohli stěhovat jen o pár ulic jinam, ale Elenina tragicky naladěná intuice jí říkala, že to bude mnohem dál...


Bylo to fajn. Sešli se na jedné z diskoték, na které ještě nebyli, a výborně se bavili. David ji nosil na rukou a pití jí objednával až ke rtům, Gěňa jí zase dělal tělesnou stráž, kamkoli šla. Úsměv jí zdobil tvář častěji, než za celý minulý měsíc.
Ovšem na ústech jí zamrzl ve chvíli, kdy jí bratři pověděli, kam že se to stěhují.
„Našel jsem fakt prima místo v Lyonu,“ oznámil culící se David.
„A já zase super prácičku v Ženevě,“ přidal se stejně vysmátý Gěna.
Elena na ně chvilku zírala neschopná slova.
„Cože?“ hlesla nakonec.
„Nejsi ráda?“ podivil se David. „Jednou tě tam vezmu, až si vydělám dost na pořádný bydlení. Podíváme se spolu do Paříže a do Marseille...“
„Určitě se taky přijedeš kouknout za mnou do Švýcar,“ mrkl Gěna.
Elena se konečně přinutila roztáhnout koutky úst.
„To je super!“ Koneckonců, opravdu byla ráda. Z části ano.
„Víš jak, aspoň užijem tu svoji fráninu,“ rozjímal Gěna. „Tady už jsou její slavný doby dávno v háji.“
„Přivezem ti nějaký dobrý kroasány. Nikde je nedělaj líp než ve Francii a Švajcu.“
„Jo, jasně... Děkuju, kluci,“ obdařila je Elena vděčným úsměvem.
„Nemáš zač, princezno,“ zašklebil se Gěna a unisono ji oba políbili na tvář. V zástupech kolem to zašumělo, což byl jistě očekávaný efekt.
Takže oni odjíždějí... Dál by to bylo snad jen ve východních Státech. Ne že by si Elenini rodiče nemohli dovolit koupit jí letenku do Lyonu nebo Ženevy, ale rozhodně to po nich nemohla chtít jen proto, že se v její blízkosti zase objevil nějaký ten On z rozsáhlé sbírky Jich.
Tohle byl poslední večer, který s nimi mohla strávit takhle, a přesto ji tentokrát nedokázali vyléčit. Kyselina galamová ji rozežírala zevnitř pořád stejně. Možná hůř, protože si nedokázala čas od času nepředstavit, jaké by to bylo, kdyby se jí takto věnoval sám plukovník.
Bylo to k zbláznění. Kdyby nemusela chodit do školy, nejraději by se zabarikádovala u sebe v pokoji a nevylezla do konce světa. Cítila se jako výlevka – jakýkoli sebelepší vtip jí prolétl bez účinku, pokusy ostatních rozveselit ji bez povšimnutí proplouvaly kolem, nedokázala ani číst své oblíbené humorné knihy, protože místo smíchu při nich kdovíproč propukala v pláč.
Zajímalo ji, kdy se to utiší. Rozhodně už neměla v úmyslu chodit na vojenské večírky.
Její kamarádka se tentokrát zachovala opravdu chápavě.
„Eleno, pane na nebi, s tebou se vážně nedá bavit. To ti umřel další křeček a tobě se zas zhroutil svět?“ Odešla bez rozloučení.
To byla bolestivá rána. S Anželou se znaly od střední a právě tehdy si Elena koupila křečka. Zamilovala se do toho malého zvířátka a ono za měsíc pošlo, nikdo nevěděl proč. S Elenou to pak několik týdnů nebylo k vydržení, byla jako oživlá mrtvola. Jako teď.
Od té doby si už žádné zvíře nepořídila, protože se bála, že se to bude opakovat. Odehrála se však spousta jiných věcí, které ji vždy na nějakou dobu ochromily. Evidentně ani Anžela už nebyla schopná to dál snášet.
Elena pravidelně ztrácela všechno, co měla ráda.


„Běžte se s dětmi zatím projít, třeba do parku, abyste nepřekáželi. Ale neopovažuj se jim kupovat zmrzlinu, Eleno, chraň tě ruka páně, nebo zase nechají na talíři, co jim tam dám,“ volala Elenina matka z kuchyně, zatímco si teta, strýc a děti odkládali v předsíni.
„Rozkaz, mami,“ zamumlala Elena a v duchu po nesčetněkráté uvažovala o tom, který rodič asi vymyslel takovou pitomost, že po jednom hloupém nanuku děti nebudou jíst oběd. Kdysi to možná logiku mělo, když lidé jedli hrách a kroupy nebo cosi, ale její matka s tetou byly dobré kuchařky a obyčejné dušené vepřové s bramborovou kaší od nich chutnalo lépe, než kdejaká delikatesa z nejlepších restaurací. Dokonce ani vybíravá Elena k tomu nikdy neměla co podotknout a děti zase tolik náročné nebyly.
Vzala tedy Valerije a Háľu do blízkého parku a nechala ty dvě vládnout jejich kuchyni. Chystali opět společný oběd; strýc Timofěj ve vnitřní kapse kabátu nesl pěkně orosenou lahev a táta chystal štamprličky už hodinu před jejich příchodem. Silná játra tady byla zvykem.
Usadili se na jednu pěknou lavičku a Elena vyřešila naléhání dětí a matčin zákaz tím, že koupila zmrzlinu sobě a dětem dávala líznout.
„Lěno, co plukovník Galamov?“ ozvala se koketním tónem Háľa a klátila nožkama ve střevíčcích. Elena ztuhla s pohledem upřeným na protější strom a dala si chvilku na znovuobjevení klidu.
„Víš, že si s tebou vždycky povídám o takových pánech, Háľunko,“ začala.
„Jo,“ přikývla s úsměvem malá.
„Tak o tomhle si povídat nebudeme, dobře, zlatíčko?“
Háľa se zatvářila ublíženě. „Proč ne?“
„Protože tenhle pán mi trápí srdíčko, broučku, a nechci na něj moc myslet.“
„Dobře,“ hlesla tichounce a prohlížela si Elenu soucitně.
„Děkuju,“ usmála se na ni s úlevou Elena a vlepila jí pusu.
„Ani já o něm nesmím mluvit?“ přidal svou trošku Valerij. Ve tváři mu prosvítala naděje, že když bude rozebírat jiná témata, může jejich středobod zůstat dostupný.
„Ani ty ne, hochu. Ráda bych na něj zapomněla kompletně.“
„Škoda,“ posmutněl. Plány o své vojenské kariéře se známostí páně Galamova rád rozvíjel nahlas.
„Když nebudu v doslechu, můžeš o něm samozřejmě básnit, jak se ti zachce,“ zasmála se Elena trochu ztěžka a přivinula si ho k sobě. „Souhlas, pane generále Fjodorove?“
Valerije to oslovení neobyčejně potěšilo a vrhl na Elenu zářivý škleb. „Jistě, slečno Saratova.“
Pravdou bylo, že na něj těžce zapomínala, i když se o něm nezmínil ani živáček. Možná že kdyby se o něm mluvilo často, zvykla by si na zrychlený tep a bolest v okolí žaludku rychleji a přestalo by ji to brzy tak vyvádět z míry. Na to, aby to zkoušela v praxi, však Elena zase tolik sebedestručkní sklony neměla.
Don’t analyse, don’t analyse, don’t go that way, don’t live that way...
Prostě to nesmí řešit. Jednou to všechno přejde a ona se své minulosti zasměje. Snad.
Poseděli na lavičce něco přes hodinku, než se Eleně ozval telefon. Ani ho nezvedala, vstala a pomalu šla s dětmi zase domů. Všichni už měli hlad a těšili se na jídlo. Elena měla rovněž dojem, že by jí dnes nějaký ten stogram něčeho ostřejšího nemusel ublížit.
Měla ten telefona zvednout. Později si mnohokrát vyčítala svoji hloupost. Teď však klidným krokem mířila k domu a těšila se na oběd.
Neselhávající intuice hlavní hrdinky by jí v tomto okamžiku již měla napovídat, že tu něco smrdí. Protože se však nacházíme v relativně skutečném životě, ucítila problémy až u zadních dveří svého domova. A právě proto, že byla jen obyčejná holka, zaplašila onu myšlenku – vždyť byl nádherný, ačkoli poněkud chladný den, slunce svítilo, na nebi ani mráček,... a vešla dovnitř.
Až ve vteřině, kdy uslyšela vyděšené hlasy svých rodičů a následně tichounké praskání tlumených výstřelů, pochopila. Její mozek konečně vyhrabal ty staré přípravné plány pro případ, že by se dělo něco takového, a začal se jimi řídit, aniž bral ohledy na majitelčiny emoce. Elena popadla obě děti, tiše sykla „buďte zticha, ať se děje cokoli“, a vtáhla je do almary na kožichy, která stála v rohu zimní zahrady, a byla krásně na očích.
Když křik ustal, do místnosti vrazil chlap v černém, ale bez masky. V ruce svíral nejspíš cosi jako poslední model kalašnikova a bez nejmenších pochyb hledal zbytek rodin. Na almaře jen jedinkrát ulpěl pohledem a vydal se prohledávat horní pokoje. Cestou zpátky běžel bez rozhlédnutí. Vzduchem prolétlo několik kleteb, když se ten druhý nebo ti ostatní dozvěděli, že Elena s dětmi jsou pryč, a spousta vzdalujících se rychlých kroků signalizovala, že se rozhodli spakovat a vypadnout.
Elena se konečně zaposlouchala do svých niterných pocitů a nevylezla. Za několik minut se také opravdu někdo vrátil a znovu, tentokrát tichounce, proběhl celý dům. Na tváři se mu objevil výraz, jímž dával najevo, že si není jistý, jestli má být rád, nebo mít obavy, ale nakonec přece jen zmizel.
Děti se třásly strachy, ale nevydaly ze sebe jedinou hlásku, ani když s nimi Elena vylezla z almary.
„Zůstaňte tady a kdyby se snad náhodou ozvalo něco divného, padejte okamžitě odsud, někam, kde vás nikdo nenajde, jasné?“ nařídila jim skřípavě. Obě děti unisono přikývly.
Elena opatrným krokem přešla místnost a nahlédla do kuchyně. Nohy se jí podlamovaly a ruce se jí klepaly jako osiky, přesto ale vešla. Vzduch se pomalu plnil tím nepopsatelným pachem krve. Elena zalapala po dechu.
Matka zřejmě původně stála u okna. V ruce stále svírala telefon. Otec asi běžel k ní, než ho sejmuli. Teta bezvládně visela přes opěradlo židle a strýc byl napůl ukryt pod stolem.
Elena se velmi snažila, aby neomdlela, a každému postupně zkontrolovala tep. Nikdo nepřežil. Nesměla se teď zhroutit, protože byla spousta věcí, které musela udělat a nebyl tu už nikdo jiný, aby je udělal za ni. Tiše vyšla zpět do zimní zahrady. Děti stály přesně na tom místě, kde je opustila, a tiskly se k sobě.
„Jdeme,“ bylo jediné, co ze sebe dokázala vyrazit, než je opět popadla.

Publikoval(a): Lostris Queen, 8.10.2009