Anotace: Tohle jsem napsala ve vypjaté chvilce. Je to něco jako úvaha, teoreticky pro všechny holky (ženy), co neměly otce, nebo mají ten samý sklon k sebezapření jako já.

Chodíte světem s hlavou vztyčenou a máte pocit, bůhvíjak nejste vyrovnaná. Sem tam na vás dopadne drobná melancholie a výčitky, ale zase to přejde. A pak najednou stojíte před zrcadlem, díváte se sama na sebe, na ten rozcuchaný obraz právě vylezlý ze sprchy, a zjistíte, že vlastně vůbec nechcete být tím, čím jste.
Jako malá jste bývala naivní, hloupoučká a hrozně milá. Když už jste narazila na téma lásky, ani jste pořádně nevěděla, o čem se to vlastně žvaní. Kluci vás tahali za vlasy, ti starší si z vás utahovali chytráckými vtípky a váš otec, stejně jako kdokoliv jemu podobný, byl tisíce kilometrů daleko, aniž si na vás vzpomněl.
Časem dospíváte, stává se z vás žena a potřeba cítit mužskou lásku ve vás vygradovala. Pokoušíte se chodit na rande, balit kluky a chlapy, vypadat jako kočka a zaujmout pozornost. Jenže je to těžké, skoro nepřekonatelné, a vy nemáte páru proč - a už vůbec ne co s tím dělat.
Nevíte, jak se chovat k opačnému pohlaví, protože vás tomu žádný muž ve vašem životě nenaučil. Vaše matka je dvakrát rozvedená a její jedinou útěchou jsou nažhavení milenci, takže nevidíte ani žádnou budoucnost v tom, že se zamilujete. Všechno je ošklivé, šedé, prázdné a smutné.
Teď když stojíte před tím zrcadlem a slzy vám nekontrolovatelně tryskají, víte proč samu sebe trestáte bolestí, přestože jste si nikdy nemyslela, že za to můžete. Odsuzujete sebe, své ženství, to že jste musela dospět, že jste ani svému otci nepřipadala jako dobrý důvod s vámi zůstat, že jakýkoli milostný vztah okamžitě zruinujete, že...
Zničehonic jednoduše máte před očima všechno to, co jste zatím nedokázala přiznat ani sama sobě. A nejhorší je, že vůbec nemáte představu, jak to napravit. Není tu nikdo, kdo by vás dokázal plně pochopit, ani vám pomoci.

Publikoval(a): Lostris Queen, 12.9.2009