Cesta VII

Cesta přesně znala scénář celého čísla.

Nevěřte mu ani slovo, zvolala. Všechny vás jen tahá za nos!

Za nos? opáčila loňská šiška, myslíte?

To je jedno za co, ale lže!

V tu chvíli nastalo hrobové ticho.

Mužíček se scvrknul, takže už nebyl větší než kopretina, a tichounce pronesl: Olala, Mesdames et Messieurs, taková škoda, taková obrovská škoda. Mohli jste si přenádherně užít ojedinělé číslo a celé roky na to v slzách vzpomínat, ale díky této, MonDieux, ani nevím čemu vlastně, nebude nic

Ne, ne, pane...pane...volali jeden přes druhého, pokračujte přeci

Rozzlobeně se dívali na cestu, dokonce kdosi kopl do hromádky kamínků, aby jí popadaly na prašná záda

Au, au, naříkaly, když dopadaly na tvrdou udusanou zem

Fin, jak už jsem řekl.

Hlasem náhle chladným, už bez úklony a poskakování, pronesl:

Fin...to znamená konec