Brouk do hlavy

Zdena se rozkošnicky protáhla. Bylo krásné letní ráno, paprsky slunce dopadly do místnosti, ptáci v parčíku zpívali, prostě idyla. Je tak krásné být zdravá a plná sil! Zdena vstala a šla do kuchyně, aby posnídala.
Postavila vodu na kávu, prohlédla zásoby ve skříňce a kriticky zhodnotila starší chléb v sáčku. Nebyl ještě tak tvrdý a okoralý, takže ho vzala a ukrojila si dva krajíce. Stav lednice byl podobně popleněný, troška másla a marmelády se ale ještě našla. Bude muset nakoupit, ovšem na to je zatím času dost. Konvice s vodou začala pískat, Zdena rychle nasypala kávu do hrnku a zalila ji vroucí vodou.
Ke snídani si Zdena pustila rádio. Obvyklý ranní ruch ve studiu už utichl a začala poměrně klidná hodinka pořadu „Jak to vidí“. Nějaký psychiatr vyprávěl své zážitky z Ameriky. Zdena posnídala a uvažovala, co dál. Má se vypravit na nákup? Moc se jí nechtělo. Vrátila se tedy do pokoje a usedla do křesla. Slunce svítilo, na zahrádce školky si hrály děti a výskaly při tom, jako hejno ptáčat. Zdena seděla a přemýšlela, nakonec ji ale líná nálada letního dopoledne zmohla a ona v křesle usnula.

* * *

Nemocniční pokoj. Zdena leží v lůžku a čeká na ranní vizitu. Přichází sestra a rozdává léky. Opět je třeba vzít tablety do roztřesené ruky a polknout je. Sestra přidržuje pohárek s vodou a Zdena pije. Sama by se napít nemohla, všechno by rozlila.
„Tak, slečno Kopečná, tak je to správně,“ říká sestra, odkládá pohárek a rovná pelest postele.
„Sestřičko, myslíte, že mě už pustí domů?“
„To já nevím, zeptejte se doktora, za chvíli tu budou.“
Sestra se sebere a odchází k dalšímu pacientovi. Zdena leží v lůžku a přemýšlí o své divné nemoci. Je toho na ní trošku moc, slzy má na krajíčku.

* * *

Zdena se probudila podivným hlukem. Někdo vysypával popel do popelnice a strašně při tom třískal popelníkem o její hranu. Když se Zdena probrala, zjistila, že není ve svém pokoji, ale že sedí na zemi v nějaké místnosti, kde je velký stůl a za ním starodávná židle. Nahoře nad stolem visel obraz a na něm nějaký muž s knírkem. Když Zdena zaostřila, muže poznala, byl to Adolf Hitler.
„Ženská, co tu děláte, Schweinerei, Viktore, koho jsi to sem pustil?“ začal vykřikovat muž v tvídovém obleku, stojící na prahu místnosti.
Zdena se zvedla a kontrolovala svůj oděv. Měla na sobě stále pyžamo a župan, ve kterém usnula v křesle. Aha, to bude nějaký divoký sen.
„Tak co tu děláte, Freunlein?“
Muž stál kousek od Zdeny, ruce v bok a tvářil se přísně.
„Já nevím, pane. Jen jsem si trošku zdřímla a najednou jsem tady.“
„Zdřímla si. Aha. V kanceláři šéfa oddělení Gestapa, to jste si tedy vybrala místo ke spaní, meine liebe.“
„Omluvte mě, prosím, ale to musí být nějaký omyl,“ řekla Zdena a sunula se ke dveřím.
„Omyl, na ja, kam jdete? Stůjte! Viktor, komm hier! Odveď naši návštěvnici do cely. Tam bude mít dostatek času k přemýšlení, proč se nám tu producíruje.“
Vešel mladík v německé uniformě, jakou Zdena pamatovala z válečných filmů, a vedl ji dlouhou chodbou. Potom do přízemí a již se za ní zavřely mohutné dveře se zamřížovaným okénkem. Zdena si sedla na pryčnu, přitáhla si nohy pod bradu a uvažovala, jak to udělat, aby se probudila. Nějak se jí to nedařilo, v cele byla zima a ona byla celá rozlámaná. Seděla a klimbala opřená o zeď.

* * *

Doktoři přicházejí k lůžku a sdělují si informace o Zdenině nemoci. Ta leží a snaží se přežít tuto trapnou chvíli.
„Slečno Kopečná, slyšíte mě?“
Primář oddělení se naklání na Zdenou a dívá se jí do očí.
„Ano, pane primáři.“
„Slečno Kopečná, už jsme vyzkoušeli všechny dostupné léky a stále se to nelepší. Natáhněte pravou ruku.“
Zdena vytáhne ruku zpod přikrývky a natahuje ji před sebe. Ruka se jí čím dál více třese. Když je napnutá, kmitá už tak rychle, že ji musí rychle položit na přikrývku.
„Ukažte levou ruku,“ říká primář.
Martyrium se opakuje s druhou rukou. Zdeně je z toho na nic.
Primář se dívá zamyšleně a říká: „Myslím, že léčba medikamenty nezabírá, nejspíš bude nutná operace.“

* * *

Ozvala se rána jako z děla. Zdena se probudila a zjistila, že sedí na louce a je opřená o kmen věkovitého dubu. Další rána, a potom další a další. Dole pod svahem pochodovaly sevřené řady vojáků, slunce se lesklo na bajonetech na vrcholcích jejich pušek. A zpoza stromu se ozývaly další rány. Zdena pozorovala scenérii a uvažovala o svých divokých snech. Tohle by už mohlo přestat. Další rána a najednou se uprostřed vojáků zvedla země, několik jich vyletělo do povětří a zvolna dopadali mezi své druhy.
Z druhé strany se na pláň vynořila další skupina vojáku. Tihle měli červené uniformy a vysoké čepice. První řada vojáků zaklekla a vystřelila z pušek. Salva dlouze doznívala ve vzduchu, který byl chladný a voněl podzimem. Vojáci na druhé straně udělali totéž, první řada zaklekla a vystřelila na nepřítele. Někteří vojáci v červeném se skáceli, další za nimi na to nedbali, zaklekli a vystřelili. I na druhé straně upadlo několik vojáků, scéna se stále s nepříjemným třaskotem pušek opakovala. Najednou červení povstali a s velikým křikem se vrhli na svého protivníka, pušky s bodáky napřažené před sebou. Druhá strana neváhala a udělala totéž. Vojska se střetla uprostřed pláně až to zadunělo. Bojový pokřik neustával, vojáci bodali do svých nepřátel a po desítkách padali pod údery jejich bajonetů.
Zdena se zvedla a začala utíkat na druhou stranu. Tam se ale již hnaly spousty jezdců na koních ze tří stran a bylo vidět, že se do sebe co nejdříve pustí napřaženými šavlemi. Zdena se zastavila a začala couvat ke stromu. Zarazila se o kamenný kříž, který nechal pod stromem postavit nějaký zbožný vesničan. Sesunula se k zemi a snažila se být neviditelná, aby ji rozlícené armády nic neudělaly. Stále byla jen v županu, na kterém však již bylo znát, že je nošen ve špinavém prostředí.
Na podstavci kříže četla Zdena nápis: „Věnoval Jan Škavrda, Sokolnice, LP 1798.“
Schoulila se pod stromem a snažila se ignorovat hluk bitvy. Na kopec vyjel voják na koni, důležitě si prohlížel bojující vojska, pak koně obrátil a odjel zpátky. Zdena seděla ani nedutala. A ne a ne se probudit.

* * *

Nemocniční chodba, na stropě se míhají zářivky. Zdena leží na vozíku a sanitář ji veze na operační sál. Dveře se automaticky otevírají a kolem je najednou příšeří, ve kterém se pohybují přízračné postavy chirurgů. Jedou dál a náhle je opět všude spousta světla. Primář stojí u vozíku, sanitáři pomáhají Zdeně přesunout se na operační stůl. Zdena usedá a sestra jí upíná hlavu do speciální konstrukce. Nemůže se ani hnout, hlava je plně fixovaná, primář se nad ní sklání.
„Slečno Kopečná, nyní začneme operaci. Budete při vědomí, pouze vám provedeme lokální umrtvení. Ničeho se nebojte a seďte klidně, všechno bude v pořádku.“
Píchnutí injekce do hlavy, pak jen lehké šimrání, ozývá se zvuk vrtačky, šimrání pokračuje, Zdena sedí a čeká.

* * *

Ozval se klapot koňských kopyt na dlažbě, Zdena se probrala a zjistila, že sedí na schodech nějakého domu. Kolem projížděl jezdec s praporem, na kterém se vlnil obraz kalicha. Byl soumrak, slunce zapadalo za dvěma věžemi nedalekého kostela. Po schodech scházeli dva muži a mluvili nějakým dialektem češtiny.
„Sličná panno, proč tu sedíš na ulici?“
Zdena odpověděla: „Já nevím. Kde to jsem?“
„V Celetné ulici, vzpamatuj se přeci.“
Zdena vstala a mžourala na jednoho z mužů. Byl to statný mladík s vousy a nesměle se usmíval. Druhý muž byl starý pán v kněžské klerice.
„Já jsem se ztratila.“
Mladý muž natáhl ruku a nabídl Zdeně rámě.
„Pojď sličná panno, bratře Jene, zavedu tuto mladou dámu domů a pak za tebou přijdu. Kde bydlíš, děvče?“
„Já nevím. Tohle je Praha?“
„A co jiného by tu mělo být? Ty jsi z daleka?“
„Asi ano, ale nevzpomínám si. Tohle je šílené! Pořád nějaké divoké sny, já se chci probudit!“ vykřikla Zdena, až mladík úlekem poskočil.
„Děvče, ty jsi se pomátla, pojď, zavedu tě do svého domu, Markéta se o tebe postará.“
Prošli ulicí a odbočili nalevo. Mladík zavedl Zdenu ke dveřím a otevřel je. Vešli do šera velkého domu, naproti nim přicházela nějaká žena.
„Sestro Markéto, našel jsem tuto dívku, která neví, odkud přišla, můžeš se jí ujmout?“ zeptal se mladík.
„To je samozřejmé, bratře Martine. Pojď děvče, dám ti najíst.“
Žena zavedla Zdenu do místnosti, kde bylo příjemné teplo, které se linulo od velké pece. Na plotně bublala nějaká polévka. Žena hrnec odstavila a nabrala trošku polévky do nevelké misky. Podala ji Zdeně a položila před ni velkou dřevěnou lžíci.
„Jak se jmenuješ, děvče?“
„Zdena, paní.“
„Kdeže já jsem nějaká paní, Zdeno, říkej mi sestro Markéto, nebo jen Markéto.“
„Markéto, jaký je teď rok?“
„Léta páně 1422, pochopitelně. Ty jsi to zapomněla?“
„Já nevím, nějak mi to připadá bláznivé. Vždyť jsem žila ve dvacátém prvním století, jak můžu být nyní v patnáctém? Zdají se mi divné sny, Markéto, zdáš se mi i ty!“
„Ale no tak, Zdeno. Jaképak 21. století. Co to máš na sobě?“
„To je župan.“
„Šufan? Tak u nás na Moravě říkáme naběračce. Divné odění, tenhle šufan. A pod ním jen lehká košilka a nohavice, takhle by dívka neměla po ulici chodit. Až dojíš, dovedu tě do světnice a vybereš si nějaký přiměřený šat.“
Markéta vybavila Zdenu oděvem v duchu 15. století a prohlížela si ji ze všech stran.
„Nyní vypadáš k světu, sestro Zdeno. Pojď se ještě posadit do kuchyně. Třeba si vzpomeneš, kam patříš.“
Zdena si sedla na dřevěnou židli a hleděla před sebe. Markéta cosi kutila u pece a pak vyšla z místnosti. Bylo příjemně teplo a Zdeně se zase chtělo spát. Snažila se zůstat při vědomí a vší silou se snažila probudit, nakonec ji ale zmohl spánek.

* * *

Světlo dopadá ze zadu na hlavu Zdeny, která je upnuta na operačním stole.
„Zvedněte ruku, slečno Kopečná.“
Zdena zvedá pravou ruku, ta se třese, až se jí zdá, že ji bude muset nechat zase volně dopadnout na pokrývku. Najednou se ale třes zeslabí, až zmizí docela.
„Nyní druhou ruku, slečno Kopečná.“
Zdena zvedne levou ruku a vše se opakuje. Napřed tradiční třes, pak uklidnění.
„Tak, to bychom měli. Nyní jsem vám zavedl do mozku elektrody, které vám pomáhají ruce stabilizovat. Teď připojím stimulátor, který vám bude takto pomáhat trvale. Chvíli vydržte, už budeme končit.“

* * *

Zdena se zvedla ze země a pozorovala lidi před sebou. Byla v kruhové místnosti, v popředí stál kněz u oltáře a začal se spolu s lidmi modlit.
„Ojče náš, iže jesi na nebesiech, da sviatit sa imja tvoje…“
Zdena rychle vycouvala ze dveří, které byly otevřené, a ocitla se na malém náměstíčku obklopeném domy s doškovými střechami. Slunce vycházelo nad rotundou, ze které vyšla. Vydala se po vyšlapané cestičce. Měla na sobě stále oděv z 15. století, lidé, kteří procházeli kolem, vypadali úplně jinak.
„Odkud jsi, děvče,“ zeptal se jí nějakou divnou češtinou starý muž, který se opíral o dlouhou dřevěnou hůl.
„Já nevím, pane, kde to jsem?“
Stařec se usmál a řekl: „Na Veligradě, děvče, ty nevíš odkud jsi přišla a kam jdeš?“
„Pane, já jsem zmatená, copak je tohle nějaké deváté století? Copak jsem se ocitla někde v době Konstantina a Metoděje?“
„Bratr Konstantin tu není, děvče, odjel včera ke knížeti. Ale biskup Metoděj je v kostele a slouží mši. Ty jsi vyšla z kostela, musela jsi ho tam vidět.“
Zdena stála zkormouceně na náměstí a nebylo jí do řeči. Fašisté, Slavkov, husité, teď Velká Morava, samé lepší vyhlídky, stále hlouběji a hlouběji v minulosti. A nemůže se z tohoto snu probudit. Přece to nemůže být skutečnost. Jako ve snách procházela mezi domy staroslavného Veligradu. Netrvalo to dlouho a vyšla před hrazení kolem vesnice a před ní ležela cesta uprostřed polí.
Kráčela po cestě, potkávala povozy tažené kravami a lidi, kteří je provázeli. Nejspíš se bude na Veligradě konat trh. Je to všechno tak logické, pomyslela si. Slunce na nebi, ranní mše, lidé, co jdou na trh, vypadá to jako skutečnost. Jenže jak se mohla ocitnout v tak vzdálené minulosti?
Zdena kráčela mezi poli a spánek ji tentokrát dostihl uprostřed cesty. Usedla na mez a všechno se ztratilo v mrákotách.

* * *

Zdena leží na lůžku v nemocničním pokoji, přichází primář a sklání se nad ní.
„Slečno Kopečná, slyšíte mě?“
„Ano, pane primáři.“
„Natáhněte ruce.“
Zdena natáhne ruce před sebe a bez problému je drží ve vzduchu.
„Výborně, slečno, už můžete ruce spustit. Stimulátor se ujal své funkce a nyní by již mělo být vše bez problémů. Budete schopná provádět i jemnou manipulaci. Pokud byste přeci jen měla nějaký problém, ihned nás vyhledejte. Baterie ve stimulátoru je sice konstruována pro bezpečné použití na dvacet let, ale stát se může cokoliv. No, myslím, že budete v pořádku, zítra můžete jít domů.“

* * *

Zdena procitla na mezi kousek od vesnice, jejíž domky se ztrácely v trávě. Byly to nějaké zemljanky, nad povrchem čněly pouze krátké zdi a nad tím vším byla došková střecha. Zdena se vydala k vesnici a potkala nějakou ženu, která na ni spustila jakousi cizí řečí, která svou tvrdou výslovností ze všeho nejvíce připomínala Waleštinu. Zdena se nezmohla na slovo, nevěděla, co by měla říci, stejně by jí nikdo nerozuměl. Žena ukazovala rukou k jedné chýši, vypadalo to, že Zdenu zve.
Kráčela opatrně po návsi, žena vedle ní něco brebentila, dveřní otvor chýše krytý rohoží byl již pár metrů od nich, když se strhl pokřik a do vesnice vpadli jezdci v červených uniformách vedeni chlapem s velkým chocholem na přilbici. Vesničané se rozběhli několika směry, Zdena utíkala s nimi. Vojáci krátkými meči a kopími vraždili muže a ženy hnali před sebou k lesu. Tam se na ně po jednom vrhli. Zdenu ve zvláštních šatech si vyhlédl velitel. Sápal se na ni, strhl ji na zem a začal jí vyhrnovat suknici se zřejmým záměrem. Zdena nečekala a kolenem kopla muže do slabin. Ten zaječel a zvedl se tak rychle, že jeho přilbice s chocholem odlétla na dva metry daleko. Zdena nečekala a zvedla se opět na nohy. Utíkala k lesu, naštěstí ji hned nikdo nepronásledoval. Všichni vojáci již byli zaměstnáni przněním vesničanek, pouze velitel křičel něco řečí, která připomínala italštinu, a pomalu se rozbíhal za Zdenou.
Ta naštěstí včas objevila husté křoví, vběhla do něho a zmizela tak očím svého pronásledovatele. Ten se chvíli potuloval kolem, mával mečíkem a nadával. Zdena přitisknutá k zemi se snažila být naprosto tichá a nehybná. Důstojník nakonec pronásledování nechal, sebral se a vracel se ke svému koni.
Zdena byla zoufalá. Bylo jí jasné, že se právě připletla k přepadení keltské vesnice římskými vojáky. Nepotřebovala ani vědět, kde se nachází, byla vyčerpaná a slzy měla na krajíčku. Nescházelo moc a byla by znásilněná v hlubinách času. Ležela v křoví a únava jí opět přinesla spánek.

* * *

Sanitka vyjíždí ze Střešovic a míří k centru. Zdena sedí vzadu s několika dalšími pacienty a už se těší na to, až bude doma. Sice jí tam nikdo nečeká, ale to nevadí. Hlavně, že už je pryč z té protivné nemocnice.
Dojedou k domu a sanitář jí pomáhá ze dveří. Zdena poděkuje a vchází do domu. Poštovní schránka je nacpána k prasknutí reklamními letáky, Zdena ji otevírá a celé to nadělení se jí sype k nohám. Ona se ale jen usměje a začne poštu sbírat.
Vyjde po schodech do prvního patra a otevírá dveře bytu. Mírně zatuchlý vzduch, ve kterém je jen vzdáleně cítit vůni domova, ji obklopí a ona vejde a odloží poštu na stůl v kuchyni.
Když si chvíli oddechne, vyrazí nakoupit do blízkého obchůdku a vrací se domů se vším, co pro svůj život potřebuje. Je jí nádherně. Je zdravá a plná sil. Připraví si rychlé jídlo a pak usedne do křesla se svojí oblíbenou knížkou. Z historického románu před ní defilují urozené dámy v nádherných šatech a jejich galantní nápadníci. Král je vznešený a ctižádostivý, schyluje se k válce, příslušníci dvora se strachují, prostě nádherné osvěžující čtení plné života.

* * *

Zdena se probudila mezi stromy. Byla tma a ona cítila, jak je celá poškrabaná a potrhaná. Raději ani neuvažovala, co bude následovat. Co bylo před Kelty? Doba kamenná? Z rozjímání ji probudil hluk ulice a houkání klaksonu auta.
„Slečno Kopečná, jste to vy?“
Seděla v trávě a nad ní se skláněl starší muž.
„Pane primáři, ani nevíte, jak ráda vás vidím.“
„Slečno Kopečná, co to máte na sobě, kdo vám co udělal?“
„Kdo mi co udělal? To se ptáte vy?“ vykřikla Zdena. „Co jste mi to dal do hlavy, vy darebáku?“
„Já … já nevím, co tím myslíte. Byla to běžná operace, máte v mozku pouze stimulátor vašich pohybových center.“
„Pouze stimulátor! Vy jste dobrý, doktore. A co je tohle?“ řekla Zdena a ukázala na své šaty. „Tyto šaty mi dala sestra Markéta v roce 1422 a ty škrábance jsem si způsobila někdy na přelomu letopočtu, když mě pronásledovalo jedno římské prase.“
„Slečno Kopečná, vy jste se pomátla. To jsou divné řeči.“
„Tak divné řeči, jo.“
Zdena se sebrala a začala mlátit doktora pěstmi do celého těla, kam jen dosáhla. Starý primář se kryl svojí aktovkou, ale nebylo mu to moc platné. Za chvíli už ležel na zemi a rozlícená Zdena mu stále uštědřovala kruté rány. V tu chvíli se objevili policisté a rozzuřenou Zdenu odtáhli od starého muže. Ten se pomalu sbíral se země a jen nevěřícně kroutil hlavou.

* * *

Nemocniční pokoj. Přichází sestra a přináší léky. Opět je třeba vzít tablety, polknout je a zapít vodou z kalíšku, který jí sestra podává. Zdena si opět ulehne na lůžko a nepřítomně hledí před sebe.
Nikdo jí neuvěřil, všichni se od ní odtáhli. Kdo by taky věřil tomu, že se dá po banální neurologické operaci cestovat časem? Venku zpívají ptáci, je krásný letní den. Park bohnické léčebny zvolna ožívá hlasy pacientů, kteří si vyšli na procházku.