Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA PÁTÁ

 

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

 

Koncertním sálem se rozlehla mocná síla množství současně znějících houslí spolu s doprovodem ostatních nástrojů. Rázným a i dodnes tolik známým způsobem představily úvodní skladbu konečně začínající taneční části večera. Vzápětí zvučnou ostrost vystřídala trojdobá výzva v podobě samotné hudby vůči tanečníkům, aby si mohli vychutnat první z velmi klasických společenských tanců.

Jakmile konečně naplnila prostor svižná a svěží melodie skladby Hlasy jarního valčíku od Johanna Strausse, improvizovaným parketem již vířilo množství identicky do černobílých fraků oděných můžu a v rozličných i tak skvostných róbách zářících dam v jejich náručí. Co okamžik se k nim připojovaly další páry. S od pohledu naprostou přirozeností si pluli způsobem plně synchronickým s hudbou, která tomu všemu dávala ráz, smysl i takt.

Filip si od toho všeho připadal ovšem nějak podivně oddělený. Ano, na tento večer těšil a současně se obával. Přeci jen tušil, co jej při přijímacím ceremoniálu bude čekat. Otec se tím nikdy netajil a po zjištění, že Filip prostě o ženy mít zájem nikdy nebude, tak pro něj tato zpráva znamenala opravdu pořádný otřes. Homofobie velmi dávno vyšla v lidské společnosti z módy – kromě této velmi výrazné výjimky.

Cercle Royal of Traditions Nobles neboli Královský kruh šlechtických tradic – ano, tak zněl jeho oficiální název. Někdo by mohl říci, že takové uskupení určené výhradně pro patriarchy mužského pohlaví starých šlechtických rodů bude v současné značně technologicky pokročilé době naprostým přežitkem. CeRTraN, jak se název spolku zkracoval, fungoval ovšem generace za generací stále stejně a na základě dodnes zažitých pravidel již od svého založení v roce 2188 ve Versailles, coby reakce na velký genový skandál rodu La Fayettů.

Filip se předloktím opíral o zábradlí širokého balkonu první lóže, kde mu za zády dělala nyní společnost jen mlčenlivá záplava rudých sedadel. Tělem se mu opět šířila ona tak příjemně známá horkost a uvolnění způsobené alkoholem, jež přeci jen v jeho životě dokázal i nedokázal řešit dokonale vše. A po tom ceremoniálu opravdu panáka potřeboval. Zatím se ještě dokázal ovládat, ale byl si jistý, že o jednu či dvě skleničky později ten protivný motýlek prostě rozváže, ať se to celému společenskému světu líbí a nebo ne - i kdyby se měl třeba zbláznit z něčeho tak strašného jako je faux pas. Možná se odsud i vytratí a bude po zbytek života litovat, že kdy vůbec tu pozvánku přijal.

Diana si s ním dala tolik práce. Navíc něco jako naprosto nezbytný frak, který měl na sobě, byl opravdu více než drahá záležitost. Jak snadno se v této době asi sežene takové sněhobílé piké, nebo vlněná černá látka s příměsí kašmíru a pravé hedvábí na košili? Co pak teprve švadlena? Vždyť na zkoušky k té staré paní, které byl velký div, že se pro věk netřásly ruce, musel dojíždět až na druhou stranu Las Angeles. A proč to všechno vůbec mělo být?

Aby mě přísahou zkoušeli nutit oženit se. Prohnala se jím vlna odporu, kterou zkusil utopit douškem už druhé sklenky svého oblíbeného umlčovače myšlenek, kterou si vzal až sem, kam vlastně před tím vším hemžením dole utekl. Společnice zůstala tam kdo ví kde a momentálně ho nezajímala už vůbec.

„Tak tady jsi. Říkal jsem si, kam jsi se nám vytratil, Filipe," vyslovil za ním kdosi francouzsky, což vzhledem k výchově byl jazyk, který vnímal Filip jako svůj rodný s obdobností angličtině coby stále primární řečí ve státech. Věděl kdo to je. Otec neměl mnoho přátel a zrovna on byl tím jediným skutečným a pravým.

Pierre Marley de Montmorency pravidelně přilétal z Evropy na návštěvu někdy sám, někdy se svou rodinou. Při každém takovém setkání bylo jasně patrné, že se s Filipovým otcem znají již od dob studií na soukromé střední internátní škole pro děti především šlechticů, která se nacházela v blízkosti Paříže. Filipa naštěstí k ničemu takovému otec nenutil. Krom společně prožitých let je vždy pojil velmi silně i fakt, že oba byli jedněmi z těch zásadních postav svých šlechtických rodů. Pierre svědčil otci na svatbě, objevil se u nich i po tom, co je opustila Lorraine, stejně jako po letech následně matka a především mu byl kmotrem. Pierre tudíž bylo druhým Filipovým jménem, které ovšem jako většinu svého plného jména málokde uváděl. Jen na pohřeb otce Montmorency nedorazil, protože v té době měl velmi vážné soukromé potíže.

„Eh," uniklo Filipovi pouze a ani se na Pierra neohlédl. Jen se díval do své sklenky, kde ještě zbývala zhruba polovina dávky toho, co teď tak zoufale potřeboval. 

„Proč hned tak znechuceně?" Periferním viděním vnímal černobílou a trochu otylejší přítomnost onoho postaršího pána s postupující pleší, která mu po stranách hlavy utvářela ze zbylých poněkud kudrnatých a šedobílých vlasů dva ostrůvky. Byl menší než Filip - vlastně opravdu nebyl zrovna výškově obdařen a i mnoho žen bylo vyšších než on. Co ovšem nezískal na centimetrech, to mu příroda nadělila na paměti, inteligenci a především šarmu.

„Asi ti nebudu teď říkat, že bys měl jít dolů a tančit, jak se od tebe očekává," prohlásil a postavil se vedle něj. Dlaně skryté do bílých rukavic, které Filip dávno stáhl a strčil do kapes kalhot, položil Pierre na zábradlí hned vedle místa, kde se o něj opíral jeho kmotřenec. „Byl to krásný ceremoniál. Jsem velmi rád, že jsem mohl být u toho, když jsi byl i ty konečně přijat. Jen je s podivem, že se to nestalo už dříve," začal Pierre a shlížel dolů na všechen ten skvost, který dnešní slavnost samozřejmě znamenala. Každý rok se konalo toto velké setkání a vždy k tomu bylo vybráno jiné město. Sjížděli se na něj zástupci francouzských i jiných rodů nejen z Evropy.

„Jen je velká škoda, že zde nemohl být tvůj otec." Filipova rozladěnost díky tomu jen zesílila. Už málem slyšel dovětek jisté výčitky, která ovšem z Pierrových úst samozřejmě nezazněla. Na to měl příliš mnoho taktu. Však kdyby se alespoň trochu svou orientací tajil, tak mohl být členem dávno a otec by to vidět mohl. Místo toho se tak stalo až nyní a to pořádně dlouho poté Filipa d'Orleans seniora stihl druhý a současně i poslední infarkt.

„Jak se daří Florence a Gisel? Doufal jsem, že alespoň se svou dcerou dorazíš," pokusil se velmi úspěšně Filip odvést téma jinam. Pierre si velmi hlasitě povzdechl. 

„Gisel se má dobře. Zrovna dostudovala práva. Jsem na ní velmi hrdý. Přeci jen složila státnice s červeným diplomem, ale znáš ji přece. Ona by nic jiného nedokázala akceptovat. A má žena... Inu, co říci. Nemoc pokročila a už vůbec nereaguje na léčbu. Je to těžké, Filipe. Původně jsem nevěděl, jestli přiletím alespoň já. Gisele se od ní ovšem vzdálit odmítá." Hlas se muži zlomil a to teprve přimělo Filipa, aby se na něj ohlédl a narovnal do své plné výšky, která byla o více než hlavu větší než ta Pierrova.

Okamžitě Filipa rozladěnost přešla. Díval se na toho starého muže, skutečného a jediného přítele svého zesnulého otce, který tu stál vedle něj míle a míle vzdálený od umírající ženy, jen proto aby mu mohl přijít na ceremoniál přijetí do CeRTraNu. 

„Jsem ti velmi vděčný za to, že jsi tady, Pierre." Ano, toto musel Filip říci a tak to také učinil. Pierre se na něj prchavě usmál, ale pak se znovu zadíval na dění pod lóží. ALS v plném znění Amyotrofická laterální skleróza byla opravdu velmi těžká choroba a ačkoliv se Florence léčila všemožně dlouhé roky, tak se zdá se již blížila doba, kdy podlehne i ona bez ohledu na intenzitu boje, který celou dobu velmi houževnatě za své uzdravení vedla. Přeci jen již rok byla už dokonale bezmocná – jak také tato nemoc způsobuje.

„Říkal jsem si, jestli už Gisele nedostudovala. Je to dlouho, co jsme se naposledy setkali. Tehdy začínala střední." Filip krátce nosem vydechl. Ačkoliv to byla holka, tak si vždy relativně rozuměli. Svého času si i velmi intenzivně psali přes sociální sítě – často mu posílala různá videa a nebo i zajímavosti, vzájemně si doporučovali knihy, dlouhé hodiny rozebírali množství různorodých témat a nebo prostě jen každodenní záležitosti naplňující jim život. Prostě klasická komunikace přes celosvětovou tetranetovou síť, jež sice nebyla tak intenzivní jako osobní přátelství, i tak to k tomu nemělo daleko. Jen před zhruba rokem se Gisele odmlčela s krátkým vysvětlením o zhoršení nemoci Florence – což Filip samozřejmě dokonale chápal i dnes.

„Kdyby byla situace alespoň trochu lepší, tak si buď jistý, že zrovna Gisel by za tebou přiletěla velmi ráda, Filipe," vyslovoval pozvolna Pierre a pozoroval tančící hosty v hloubce pod nimi. „Vlastně s tebou mám jejím jménem promluvit o jisté věci," dodal poněkud opatrně. Pootočil na něj tvář a otevřeně studovat kmotřencův výraz.

„Filipe, jsi poslední žijící mužský potomek rodu d'Orleans, který začal již u Filipa I. Orleánského, bratra samotného Ludvíka XIV., zvaného Král slunce. Poslední." Pierre se na moment odmlčel. „Já tvé preference znám, můj milý. Ale jestli neponeseš korouhev svého rodu dál, tak vymře po meči s tebou." Filip se nadechl, ale Pierre zdvihl ruku v té bílé rukavici a tím jej zastavil. „Než to odmítneš, tak mne vyslechni." Ukročil stranou a tím stanul ke svému kmotřenci čelem – jen levou rukou se stále přidržoval zábradlí jakoby si snažil dodat více stability.

„Posílá mne za tebou Gisele. Kdyby mohla tak tu nyní stojí sama. Můžete v našich rodech pokračovat společně, Filipe. Sňatek by byl samozřejmě nezbytný už jen kvůli tradicím, ale vlastně by se jednalo jen o takový symbolický krok. Mohl bys si žít, jak bys chtěl. Gisele se za tebou ráda přestěhuje i do Las Angeles. Existuje klinika, akreditovaná, jejíž služby využívají rodiny, které potřebují zvláštní diskrétnost. Ne, samozřejmě žádná genová manipulace. Nic takového." Filip dlouze vydechl a tedy mlčel, jak jej Pierre vyzval.

„Je mi jasné, že to je velmi zvláštní poslouchat takovou nabídku," položil mu Pierre ruku na rameno a trochu jej stiskl, jak mu opětoval pohled. „Neodpovídej hned. Nech si to projít hlavou. Je to jen otázka odběru a aplikace. Žádné další zásahy. Jen cesta." Až nyní si Filip uvědomil jak unavený pohled Pierre má a jak moc se mu na vzhledu věk a těžká životní situace podepsali. I ty nejspíš napořád se mu pod očima nacházející váčky napovídaly o tom, jak těžký pro něj nepochybně poslední rok byl.

„Se Gisele jste si přece vždy rozuměli a být rodičem je mnohem víc, než jestli ti dva spolu sdílejí lože. Naše rodiny se znají mnoho let. Navíc máte oba dokonale čistý původ. To víš. A nejde jen o barvu krve. To je v současné době se něco, co se velmi těžko hledá." Jak byl do této chvíle Filip nezměrně rozčílený po tom společensky vynuceném slibu, tak nyní se vše dokonale změnilo.

S Gisele. Nevěděl co říct a tak zůstal mlčenlivý. Jen se sám díval dolů na všechny ty hosty, kteří si doslova užívali tanec a velmi kultivovanou zábavu, která vždy ke šlechtickým rodům patřila. V hloučcích postávali u stolů s pohoštěním, popíjeli z rozličných sklenic, smáli se, živě rozprávěli. To vše dotahovala do dokonalosti ta úchvatná živá hudba z orchestřiště, kde měli před sebou hudebníci ještě pořádný kus práce, protože tanec neustával, spíš naopak.

„Já..." Na čele Filipa se vykreslilo množství vodorovných vrásek, které napovídaly o tom, že jednoho dne v pokročilejším věku si zde najdou své stálé místo. „Rozmyslím si to." Konečně ze sebe vypravil, protože mu vlastně ta představa nepřipadala až tak neuskutečnitelná. Kdybych se na rodičovství podílel zrovna s Gisele... Nebyla sice nikdy taková kráska, jako jiné dívky, ale na druhou stranu si coby osobnosti sedli už v dětství a po otci zdědila hlavně inteligenci, důslednost, spolehlivost i cílevědomost. Navíc zrovna Filipa nějaká fyzická krása žen opravdu nezajímala. Ta nenadálá nabídka tudíž před ním vyvstal jako možná dosažitelnost do té doby nepředstavitelného. A to vědomí mu doslova vyrazilo dech.

„Děkuji ti, hochu." V hlase Pierra prozněla nepokrytá radost a rozehrála se mu i ve tváři spolu s širokým úsměvem a snad stopou slz radosti v očích. A pod touto tíhou se usmál i Filip. „To tak rád slyším." Znovu a daleko silněji Filipovi stiskl rameno. Hned pak jej pustil, obrátil se k výjevu pod lóží a opětovně se chytil oběma rukama za zábradlí. Zhluboka vdechl vzduch a někdo by mohl říci, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. „Gisele bude mít velkou radost. Hned zítra ráno jí to zavolám." Z ničeho nic již nebyl Pierre tak zkroušený, ale přímo před očima doslova rozkvetl.

„Měl jsem obavy, že to rovnou odmítneš. Ale Gisele byla přesvědčená o tom, že ne," zeslabil ve své úlevě muž hlas a povytáhl obočí. „Je to děsivá doba, nemyslíš? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Občas přemýšlím, jestli vůbec z původní lidské rasy ještě něco zůstalo. Podívej... Třeba ta dívka pod námi v těch jasně modrých šatech, ta mulatka. Je to na ní jasně vidět. Hrozné," pokroutil Pierre hlavou a Filip sám shlédl do míst, kam odkázal kmotr. Byla tam ta jeho společnice, jejíž jméno si stále nepamatoval. Procházela mezi hosty a naprosto evidentně jej hledala. Nechal ji tam – a to bylo dost neurvalé dokonce i na něj.

„Většině lidí přijde krásná," namítl Filip, čemuž odpovědělo posměšné odfrknutí Pierra. 

„Krásná? Vždyť se na ní podívej. Přímo to z ní křičí. Je to zrůda," prohlásil velmi tvrdě Pierre. Filip se na něj šokovaně ohlédl. „Ne, ty to opravdu nevidíš, že ne? Takoví jako ona jsou tak častí, že už to prostě vy mladí nepoznáte. Ty její nohy. Jsou příliš dlouhé, až nepřirozeně. Takovou postavu jako má ona by skutečná žena mohla mít jen díky korzetu a ten naprosto určitě pod těmi šatičkami nemá. Ta její výška, až příliš krátká brada, zvláštní tvar rukou. A ty její oči." Filip zamrkal a stále si připadal poněkud zmatený a šokovaný z toho, co slyší zrovna od Pierra. Takového ho neznal.

„Co by měla mít s očima?" Kmotr se na několik vteřin rozesmál, ale pak jako když utne tak zvážněl.

„Filipe... Proboha. Asiati tak velké oči nemají," podíval se mu do jeho a opět kroutil hlavou. „Taková není sama od sebe. Ten její vzhled je objednaný. Je to mutant." Filip jedním douškem dopil obsah skleničky. 

„Pierre, se vší úctou, mám tě fakt rád a vaši nabídku s Gisele zvážím, ale opravdu nepotřebuji jakékoliv rasistické řeči. A pokud, tak mód, ne zrůda a nebo mutant. I módi jsou lidé a mají naprosto identická práva. Nikdo nemůže za to, že se nějak narodil, protože o něm někdo v minulosti v rodině něco rozhodl aniž to měl šanci ovlivnit. Přímá genová manipulace je navíc teď už dávno mimo zákon." Z hrdla Pierra vybublal vskutku pobavený smích, kterému chvíli trvalo, než utichl. 

„Ty opravdu žiješ v domnění, že když je něco mimo zákon, tak že se to stejně neděje? Děje. A pokud ne tajně ve tvých a mých končinách, tak pořád ještě existují země třetího světa a tam se genová manipulace provozuje docela legálně." Postarší muž se odmlčel a shlédl ještě na tu dívku, která zamířila směrem k východu. Zdálo se, že hledání jednoduše vzdala a vlastně i pochopitelně se rozhodla odejít pryč.

„Změňme téma," přiblížil si Filip hranu sklenky ke rtům, ale pak se zastavil v pohybu, protože si až při pohledu do jejího nitra uvědomil, že v ní už vlastně nic nezůstalo. Zklamaně tedy klesl rukou s prázdnou nádobou dolů a opět se se současným mírným skloněním se předloktími opřel o zábradlí balkonu. 

„Vedeme svůj druh k zániku. Zasahujeme do Božího stvoření tak, jak nám nepřísluší a za to naprosto jistě přijde neodvratný trest. Už se tak v minulosti stalo. Však víš, jak o tom mluví písmo," začal Pierre a Filip ještě silněji zalitoval, že mu nezůstal žádný alkohol. Jakmile ovšem jeho kmotr s něčím takovým začal, tak musel být dovyslechnut, jinak se velmi hluboce urazil. 

„Když se lidé rozmnožili na zemi a narodily se jim dcery, uzřeli synové boží, jak krásné jsou ty dcery lidské a vzali si z nich, co chtěli," recitoval Pierre docela z patra. Filip na to protočil oči ke stropu. 

„Ale no tak. Copak sem se to hodí?" zeslabil hlas, ale i tak Pierre pokračoval prostě dál bez ohledu na protesty mladého muže. Už opravdu zbývalo jen to, aby začal s tou svou milovanou latinou.

„Tak se zrodili Nefilim. Mutanti. Jako ona. Tehdy taky došlo k zasahování do Božího stvoření. A jak to bylo pak dál? Když Bůh viděl, jak se rozmnožila lidská ničemnost na zemi, vše, co si lidé v srdci uchovávají a smýšlejí je neustále zlé, litoval Boha, že učinil člověka na zemi, zarmoutilo ho v srdci. Hospodin řekl: Delebo ergo eos de superficie terrae. Initium faciam hominem, quem creavi, ab homine usque ad pecus, usque ad reptile et usque ad volucres cæli..." Filip si velmi znatelně povzdechl, protože si na tohle připadal poněkud unavený, stále ještě znechucený, ale hlavně přiopilý. Jenže Pierre byl takový vždy, co si pamatoval. Navíc texty z Bible považoval za univerzální řešení a návod k vyřešení vlastně jakékoliv životní situace.

„... quia pœnitet me fecisse eos," doplnil kdosi za nimi. „První kniha Mojžíšova, kapitola šest, verš pět až sedm," dodal k tomu. 

„Ach, vy jste také zde. Jak báječné," zaradoval se Pierre, ale to k mysli Filipa už nedorazilo. Byl plně uchvácený tím hlasem, který všechny okolní vjemy dokonale vymazal a dal jím naprostou nedůležitost. Srdce se mu zachvělo a cosi hluboko v něm vykřiklo způsobem, který by nedokázal nikomu vysvětlit a ani připodobnit. A bylo to tak silné, až mu to i ukrátilo dech.

Jako by někdo v jeho nitru rozechvěl doposud necítěnou strunu neznámého hudebního nástroje, jež tím hlubokým tónem naplnil celé jeho já napětím i bázní současně. S okamžitou náhlostí si uvědomil až teď plně, jak byl vždy neskonale prázdný, když ten vnitřní tón souzněl s intonací hlasu kohosi, koho zatím ještě neviděl. Byl to krátký pohyb, když pootočil tvář vstříc původci toho všeho. Tak krátký... Ale pak došlo ke střetu.

Proznění vnitřního strunného nástroje protnul svou silou akord. Neviditelné prsty prudce udeřily do kláves pomyslné klaviatury jeho já a pak se po nich rozeběhly v měkké i tak naléhavé melodii sestávající z napětí a zvláštní formy radosti, která byla i nebyla jeho. Však vše doplnil do dokonalosti intenzivní vjem pocitu pádu do světle šedých očí vsazených do dokonalými tahy neznámého umělce vykreslené tváře roubené polo dlouhými plavými vlasy končícími pod ušima. Úzké rty měl ovšem jen volně semknuté a zcela bez sebemenší známky úsměvu, který té tváři přímo bolestně chyběl. Pocítil intenzivní potřebu se jej dotknout a ujistit se, že je skutečně zde a není jen snem, který si nechával zdát za osamělých nocí, byť si jeho tvář do současné chvíle nedokázal vybavit. Teď si byl ovšem zcela jistý, že vždy patřila jemu. Znali se – byť neznali. Každým okamžikem si mohl vzpomenout i na jméno. Ale k tomu nedošlo.

„Doufám, že neruším," pokusil se ujistit neznámý samozřejmě také ve fraku oděný mladík jak jinak než francouzsky naprosto evidentně podle vzhledu mladšího věku než byl Filip, který se konečně narovnal a stanul vůči němu čelem. Jen v rukou stále přidržoval tu prázdnou a teď dokonale překážející sklenici. 

„Nerušíte vůbec," slyšel sám sebe. 

„Omlouvám se za svou netaktnost. Nechtěl jsem vás přerušit, monsieur le Comte de Montmorency. Ale v tomto mne znáte. Miluji Genesis," vyslovil neznámý k Pierrovi.

„Ale to vůbec nevadí. Jsem velmi rád, že je zde i někdo, kdo mi myšlenkově stíhá. Vždy jsem obdivoval vaše znalosti písma již jen vzhledem k vašemu zatím velmi mladému věku. Ale asi bych vás měl představit," začal Pierre a Filip konečně odtrhnul pohled od toho šedého, který ovšem do této chvíle nepolevil. 

„Ano, to měl," přisvědčil a opět se očima pokusil vyhledat ty, ve kterých se již ztratil a přímo bytostně potřeboval, aby tomu tak bylo i dál. Místo toho si ovšem uvědomil velmi nepříjemný fakt – mladík vzdálený jen dva kroky od něj tu nebyl sám.

Elegantně mu byla do rámě zavěšená krásná i tak jasně svým věkem trochu pokročilá žena. Samozřejmě se znali. Však mu posledních několik let dělala nadřízenou. Takanashi Kaori – tak se jmenovala. Nastoupila na místo ředitelky hned poté, co byla galerie La Gogh v dražbě prodána neznámému vlastníkovi, který se od té doby krom občasných e-mailů ani neobtěžoval přijít.

Kao, jak jí všichni říkali, přicházela do zaměstnání vždy upravená, ale dnes jí to skutečně velmi slušelo. Bez ohledu na blížící se čtyřicátý pátý rok života působila právě tak elegantně, jak jí bylo přirozené. Její štíhlá a drobná postava byla obemknuta tmavě karmínovými, ramena odhalujícími a velmi cudnými šaty, které jí volně spadaly ke kotníkům. Na krku se jí třpytil docela nenápadný zlatý křížek na jemném ze stejného kovu vyhotoveném řetízku. Krom toho na sobě jako vždy neměla žádné další šperky s výjimkou malých zlatých náušnic v podobě andělských křídel, které pro jejich nenápadnost bylo pod jejími dlouhými uhlově černými a volně jí na holá záda spadajícími vlasy možné zahlédnout jen jistou náhodou.

To ovšem Filipa nezajímalo. Ostře jej bodla jehla žárlivosti. Ani nechápal, kde se vůbec může brát, když se přeci jen s tím kýmsi ve skutečnosti neznali a zatím nedošlo ani k jejich představení. Prvotní zvláštní důsledek tohoto setkání začal opadat a opět si své místo ve Filipově já získávala běžně fungující logicky smýšlející mysl, aby to intuitivní opět ustoupilo do pozadí.

„Dovolte abych vám tedy představil svého kmotřence. Toto je monsieur Filip Pierre XXIII. d'Orleans, hrabě Las Angelský," dal si kmotr velkou práci s tím, aby běžně Filipem nepoužívané jméno podobně jako během ceremoniálu jeden z jeho vzdálených bratranců vyslovil celé a dokonale zněle, jak také mělo oficiálně být. Nutno podotknout, že to odříkával i s neskrývanou hrdostí na to, že může Filipa takto představit sám. „A zde," vztáhl Pierre pravou ruku s dlaní otočenou vzhůru vstříc k plavovlasému mladíkovi. „...je monsieur Sebastién de Rouvroy de Saint-Simon," proznělo z Pierrových úst i druhé jméno představovaného.

Sebastién. Zopakovalo se Filipovi ono křestní jméno v mysli a coby ozvěna se mu v něm pohnuly i rty, které následně zůstaly v úsměvu, jež se nedal jakkoliv zastavit. 

„Velmi rád vás poznávám," následoval od Filipa naprosto nezbytný společenský obrat a vykročil vstříc k němu. Sklenici přesunul do levé ruky a napřáhl k němu pravici. Ani si neuvědomil, že stále nemá rukavice a tím se vlastně dopouští střídmého, i tak faux pas. Sebastién jemně vymanil paži z objetí ruky Kao a také krokem k Filipovi zkrátil vzdálenost – čímž vzájemně eliminovali jistý společensky nezbytný odstup. Hned poté nabízenou ruku přijal. Na rozdíl od Filipa však jeho dlaně byly oddělené hradbou bílé bavlněné látky, takže se přímo nedotkli. Jakoby něco ve Filipovi uvnitř bolestně zasténalo, protože se tak nestalo.

„Je mi ctí," potřásl mu Sebastién pravicí, ale hned poté jej k jistému zklamání Filipa pustil a ustoupil vzad, čímž mezi nimi opět onen společenský odstup vytvořil. V konečném součtu jako by to prosté gesto bylo pro Filipa políčkem do tváře a dokonale jej probudilo z jistého poblouznění. Už jen vzhledem k přítomnosti Kao totiž opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna tento mladý muž by mohl patřit mezi ty, kteří by Filipovi takový zájem mohli opětovat. Navíc zrovna v šlechtických kruzích a především zde bylo na místě být opatrný. Tak jako tak v CeRTraNu stále ještě panovaly velmi intenzivní předsudky a většina ze zde se nacházejících se alespoň snažila tvářit, že nic jiného než heterosexualita neexistuje.

„Drahá," pronesl Sebastién coby výzvu ke Kao, která se do něj vzápětí opět zavěsila. Jen krátce k němu vzhlédla a usmála se na něj způsobem, který Filip zrovna u této ženy ještě neviděl. Však bývala především vážná, občas velmi přísná a náročná, ale hlavně chladná a logicky neústupná ke všem zaměstnancům včetně Filipa. V blízkosti Sebastiéna jako by byla někým jiným a div se vedle něj nevznášela s poněkud zasněným úsměvem, který jí konec konců slušel daleko více, než ta její běžná zachmuřenost.

 „Kao mi říkala, že budete chtít mluvit o budoucnosti galerie." Oproti nezvykle se chovající ředitelce nyní ledově chladně vzdor Filipově očekávání zapůsobil bez ohledu i na dojem věku Sebastién. Proč jsem čekal něco jiného? Divil se Filip sám sobě.

„Galerie?" zopakoval po Filip. 

„Ano, galerie. Říkal jsi, že chceš poznat majitele, tak jsem ti ho přivedla," povytáhla Kao perfektně tvarované obočí a pravicí velmi jemně poklepala prsty Sebastiénovi na paži, do které byla koneckonců zavěšena. „Nebo už nemáš zájem odkoupit galerii zpět?" Jak nezvyklý byl ten její široký úsměv, se kterým znovu vzhlédla k Sebastiénovi, který ovšem věnoval plnou pozornost Filipovi. Ten zalapal po dechu. Čekal kde koho, koho by mu Kao přivedla. Ale aby galerii nyní vlastnil mladík, který od pohledu sotva složil státnice na vysoké škole?

„Můžeme si o tom pohovořit. Na galerii mi ovšem velmi záleží. Jsem ochoten přistoupit na jednání, ale jen za jistých podmínek. Raději bych ovšem tu otázku ponechal na pozdější dobu do jistých soukromých prostor. Zrovna zde a dnes," vzhlédl ke stropu a pak se jakoby rozhlédl, aby se pohledem opět vrátil k Filipovi, „to nejspíš nebude kdo ví jak vhodné." Ukončil plavovlasý mladík svou jistou krátkou řeč.

„To koukáš, co? Myslíš, že bych opravdu dopustil, abys jen tak přišel o otcův odkaz? A tady monsieur Sant-Simone byl tak laskav, že se uvolil k tomu, aby nám byl ku pomoci. Společně jsme tu zapeklitou situaci vyřešili. A já jsem dodnes velmi vděčný," vstoupil Pierre do jejich rozhovoru a hlavou naznačil k Sebastiénovi náznak poklony a ten mu obdobnou úklonou odpověděl. 

„Bylo mi potěšením. Přeci jen jsem to považoval za povinnosti vůči příteli. Navíc šlechtic šlechtici by měl přijít na pomoc, pokud se dostane do úzkých." Snad jen vůči Pierrovi promluvil mladík o poznání vlídněji. 

„To ano, s tím jen souhlasím," usmál se na něj Pierre a tím dali jasně najevo, že se již nějakou dobu znají. Ten druhý mu ovšem úsměvem neodpověděl.

Filip byl dokonale zmatený, takže se nezmohl hned na reakci. Jen pohledem přeskakoval z jednoho na druhého, na Kao a zase na Sebastiéna. Ten se od něj konečně odvrátil a shlédl ke své společnici. 

„Dnes večer dlužím Kao nejdříve tanec a pak společnost. Věřím tomu, že i vy monsieur d'Orleans totéž dlužíte i své společnici. Kde vlastně je?" Ještě na Filipa zběžně pohlédl a pak se znovu zaměřil na ženu, jež k němu až zbožně vzhlížela. Ten jeho chlad Filipa bodal co slovo v srdci, ale nebylo vhodné cokoliv takového dávat najevo. Jen si nemohl pomoci - něco na tom všem bylo špatně a jinak, než by mělo být. 

„Myslím, že někde dole," odvětil trochu neochotně. 

„Pak můžeme jít," ukončil tento rozhovor Sebastién, věnoval ještě krůpěj své pozornosti Pierrovi a spolu s Kao se vydal směrem ke schodišti. Však večer teprve začínal. Jen Filip byl bez společnice, protože po jeho neurvalém chování opustila divadlo a odjela raději pryč.