105 - Paměť strachu

To měkké i, hřebíček do rakve, stisk bříšků prstů po popelavé šíjí holubic, klávesy uhořelých niteček šatů dívenky svléknuté zimou a chladem zvěsti..Zahrál bych ti na klavír, tiše by jsi přicupitala, ověnčila úsměvem, holubice by vzlétli, při tóninách, hedvábné sukno padá k zemi, světlo osvěcuje ňadra, ty vánkem odlehčené duny měsičné.

 

 

...

 

Snad omluvíte krásu vstupující do vzpomínky, pro dnešek sbohem dávající,

nechť jsou vaše sny pečetěné vínem životních vůní jaké sis vždy přála,

jestli mé slova jsou neblahá, ať se vrátí do chvíle kdy byla popravena,

jak smírná lodice pop perutích démantu ach svévolná dívko pobřeží.

...

 

Jsi dlaní zakrývající květ, ona přibližuje mé plody k srdci bijícímu silnějí o poznání,

když hlas pohledů zůstává o déle to, co již není ve vášní k mání,

jak stižené jsou tyty dny, než by odevzdaly svaté přijímání polibku.

 

...

 

Ó konci tkaniva absolutní inkarnace jasnotřpytné a svažující se závratě překvapených

   oněch dlaní sběračky tabáku na rozpáleném slunci pole, která si vyšla z obrazu pro kratochvíli otrockou...

 

 A za nejvyšší láskou s pokorou usmívající tanečník zrcadlící svit svěcené krve pulzu

  beatu svátosti velévané slitinou křemíkovou maličkostí.

 

 Kde mastičková euforie věku sedí v sovích plicích a staví mladé harfy z hedvábí mimo skutečnost,

 kam sahá jen démantové šílenství doby neústupné a překrásné.

 

 Po dopadech lodiček země skvoucí natřikrát roztavených extází ušních lalůčků,

 slzí extáze v slzech extáze za andělskou chorobou vytržení, příblížení se pramenům...

 

 A zášť semene jak šišky stižené přátelstvím noci pro krystalickou sůl,

  ve svlaženém břišním tanci kapilár štěstí nad euforií polibku věštecké panny memrán...

 

 Zahrádky prostřené dlouhými kokainovými záhonky kde mladící kypří samicé konopí živým prachem hvězd,

   na klopách tenata času se válí po skropulích jak blazeované cisterny vylévající inferna zživýchvstání asteroidů jiného života...

 

 Tam památná soukročí květně vábí cifry vteřin pojivem světelným pohlazené a Einsteinovým oceánem pozřené,

   když starý muž hledal nové systémy spásy celého živelného kontinua vyzařující mimo slovo bojácné a nepřípustné smrti.

 

 Při břitkých lýtcích kované zásobníky krvežiznivého tance obětnice kdy šamstrové a mnišky tajou do pachů křiklavých,

   jezer nepříčetných plných zásobníků hlouposti, slabomyslnosti a malomocenství v barvách paralyzovaných zámkem stižených...

 

....

 

 Jako blízké a památné štěstí atmosfér epochy hudební, klíčivé a nekonečné,

  na polokouli vyzřená těla hvězd a západu nejčervánkovějších, když evokuješ bezvánkoví chrám rozkoše

    a stoupavá těla jednotitelů jsou na odvrácené straně strachu v kusadlech plejády nebešťanů,

      dýchajících poslední chvíle nejplodivějšího mládí, ztrácejícího se v pavučinách a kapkách odumírání okamžiku,

        když láskou a krásou k euforii zítřků v přítomném rozpínáš buddhou šišinkou v kristu řerné amygdaly pocitu omalovánků,

         ze kterých jsi vyběhla strašně dávno, před tisícerým opakováním koánu zvonu v zásmrtí,

          jež obelhal tě něžným mlékem hořkosti a chránil jizvy, které domorodá kloubení strniště čechrala v chuti života lotosového. 

 

 

 ....