Spravedlivý život

Díky antropocentrickému chápání světa se zcela pokřivil obsah pojmu spravedlnost. Jinak nahlíží spravedlnost člověk, který se společně s Bohem nazývá středem světa, než člověk podrobený podmínkám přírody. Spravedlivé soudy nelze provádět tam, kde se za svět pokládá samotné lidské společenství. Kritériem spravedlnosti je sama příroda. Nikdo nepokládá jednání šelmy za nespravedlivé. Spravedlivé je vše, co prospívá životu v celé jeho šířce a mnohotvárnosti. Přirozená spravedlnost ani zdaleka neznamená rovnost podmínek pro všechny, nýbrž účelné a dovedné setrvání v nerovnosti. Podmínkou udržitelného rozvoje života je schopnost všech forem obstát v konkurenci a při současné prosperitě forem ostatních. Poslední omyl člověka spočívá v názoru, že být úspěšný v konkurenci je totéž (nebo snad ještě lepší), jako tuto konkurenci zničit. Spravedlivý je proto výběr nejzdařilejších a rytířsky ustrojených představitelů určité formy života či výběr společenství na úkor těch, které tuto formu degenerují a rozmnožují na stádní a ustrašenou masu, jejíž hlavním argumentem je nerozlišený počet. V tom je příroda aristokratická! Spravedlivý a důstojný život člověka je takový, který si zaslouží hrdý pohled na řady svých odhodlaných soupeřů.  Jasné ovšem je, že lidé nemohou mezi sebou soupeřit každý s každým bez toho, aby se dovolávali vyššího práva a zákonů totality. Jinými slovy státu.