Věc solidarity

Projev solidarity či charity je častěji věcí špatného svědomí než důkazem šlechetnosti. Člověk, který nedokáže vystát ani pohled na vlastního souseda a jeho zparchantělé děti, s velkorysostí jemu okázale vlastní adoptuje na dálku chudé robátko z dálné jihovýchodní Asie. Věnuje peníze na konto charity pro hladovějící populaci z náhorních pouští Afriky a možná také přispěje na sbírku útulku pro mentálně postižené. Jeho odpor k bližním a sklony k individualistické hamižnosti se tak kompenzují. Mluvit o solidaritě, o nenásilí, o míru, o sociální spravedlnosti je totéž, jako mluvit o křesťanské lásce. Téma natolik neosobní, natolik bezobsažné a vzdálené běžné životní praxi, že nikoho a k ničemu nezavazuje. Přitom jihovýchodní Asie je prostor bezstarostné životní mentality, společenství lidí, kteří žijí přítomností a nemyslí na zadní vrátka. Tito lidé jsou ještě schopni přijmout pod své skrovné přístřeší libovolného soukmenovce, jenž nemá kde hlavu složit. Jsou chudí a nemají co ztratit. Rádi přijmou peníze od šlechetných dárců z vyspělých zemí – civilizace těchto zemí je však to poslední, o co se prosili. S útrpností hledíme na hordy podvyživených černochů množících se jako kobylky před tváří Boha poté, co spásly veškeré zdroje potravy. Z charitativních zdrojů potom nakupují zbraně, aby se mohli vzájemně postřílet při bojích o území, na kterých ještě něco roste. Tomu se dá také říci přirozený výběr. A co ti mentální ubožáci, nejsou vzorem záviděníhodného štěstí ve své bezduché nezištnosti, bezstarostnosti a náklonnosti ke každému, kdo jim věnuje špetku pozornosti? Kdy už konečně přestaneme otupovat vlastní svědomí a cit pro lidskost prázdnými gesty a začneme hledat cestu k vlastnímu životu? K sobě navzájem?