Česká mentalita

Mentalita národa se pozná podle toho, jak se staví ke svým hrdinům a původním projevům génia. Hrdé národy předkládají světu své velké osobnosti očištěné od všech nedostatků a poskvrn, které by mohly snížit jejich heroičnost. Dokážou z nich učinit pravé legendy. Češi vždy zahrnovali své velké duchy posměchem a nadávkami, v lepším případě řevnivou ignorancí. Každý projev síly byl pro ně znakem nabubřelosti hodným nejvyšší opatrnosti a podezření. Český národ nikdy nedal světu nové myšlenky ani literaturu nového významu. Prvním a posledním intelektuálem hodným toho jména byl Jan Ámos Komenský. Pak už vše probíhalo ve švejkovském stylu. Český duch vždy planul odporem ke všemu, co ho převyšuje. K rakouské monarchii, k německé důkladnosti, k italské vášnivosti, k francouzské vznešenosti, k polské soudržnosti, k ruské tragičnosti. Pohrdal i svými vzácnými velikány ze světa hudby do té doby, než jejich génia odhalila cizina a zároveň si ho přivlastnila. Jak nepřekonatelné a impozantní dílo mohl vytvořit takový Leoš Janáček, kdyby většinu svého produktivního věku neprožil v pocitu nedocenění a odstrčenosti jako řadový učitel hudby a varhaník v zapadlém městečku na Moravě. Snad je to tím, že Češi nemají na svém území hory, před nimiž by se mohli sklonit v úctě a v úžasu nad majestátem přírody, ani moře, s jehož děsivým a nepřemožitelným živlem by se mohli poprat.