Věda a chaos

Bylo by velkou chybou považovat chaos za zničující a neproduktivní zmatek. Vše ve světě je výrazem účinků protichůdných sil, kterým v zásadě nikdo a nic nepředurčuje jejich chování. Přesto jejich interakce v čase směřuje k rovnováze. Je lhostejné, co je jejím výsledkem, zda rovnovážný život nebo vyvážená pustina. Okamžitá rovnováha ale neznamená, že by nějaké síly zanikly nebo získaly nový smysl, pouze se vyvažují ve svých účincích formou vztahů, nezřídka vztahů nahodilých a proto tvořivých. Chaos je vyjádřením jejich přetrvávající energie, připravenosti k nové interakci.

Pouze v přirozených podmínkách chaosu, ve všeobecné a nenásilné účasti na tomuto chaosu je možná spontánní rovnováha života. Nikdy však trvalá a neměnná. Každý zásah směřující k systematickému omezení chaosu na pevnou a promyšleně uspořádanou strukturu způsobí narušení vztahů této spontánní rovnováhy. Každý pevný řád totiž vnucuje násilné uspořádání všem silám, a to silou pořadatele. A tato síla pořadatele vyvolá nepředvídatelnou reakci sil ostatních.

Člověk se naučil některé síly manipulovat. Veškeré výdobytky vědy jsou ovocem této manipulace původně postavené na experimentu. Vědecké aplikace jaderné fyziky, genetiky, medicíny, chemie jsou pouhým výsledkem zdařených či nezdařených pokusů a empirické zkušenosti vzešlé z těchto pokusů a omylů. Nechci popírat jejich užitkový potenciál. Ale vedle nich existuje nekonečné množství sil nepoznaných, nezvládnutých, o jejichž interakci nemáme ani ponětí. Jak potom můžeme mluvit o jednoznačném užitku? O nesporném pokroku k lepšímu světu? A má smysl vůbec mluvit o lepším světě? Jinými slovy: Má smysl mluvit o lepším chaosu?