Matrix

Co je to Matrix? Fantaskní sci-fi skupinky filmových producentů? Myslím, že otázka má mnohem hlubší základ.

Matrix je fenomén doby, znamená víc, než módní námět zábavního průmyslu. Matrix vyjadřuje pocit postmoderního člověka, jenž se utápí ve zmatku ze ztráty strukturálního pojetí světa, ze ztráty ideálů řízeného a „racionálního“ vývoje společnosti směřující k vyrovnanosti a vytýčeným cílům positivistické moderny.

Jde o pocit, který faktum ambivalence postmoderní doby dovádí „ad absurdum“, tedy k naprosté neurčitosti všech jevů, neurčitosti, která stírá rozdíl mezi skutečností a fikcí, která přisuzuje mocenským silám schopnost manipulace s lidským materiálem, s lidským vědomím až za hranici rozpoznatelné pravdy, jeho nedobrovolného přesunu do sféry virtuální reality, virtuálního prožívání, do stavu subjektivní netečnosti k tomu, co je objektivně platné a co nikoliv. 

Je snad člověk opravdu tak bezprizorní ve své závislosti na obecném mínění? Omyl! Nic a nikdo nemůže obalamutit moji mysl, odvést ji od racionální a objektivistické (neříkám objektivní) kritiky všech informací, které jsou mně jako subjektu předkládány – pokud nechci.

A člověk je ve své podstatě takový, je svobodný, navíc je nyní postaven před dilema volby bez jednoznačného vodítka, co je správné a co ne. Je nucen sám se rozhodovat, ať se mu to líbí nebo ne. A toho se bojí, cítí se zaskočen ve stavu absence předpisu pro vlastní chování, které by mu mělo přinést prospěch, nemá žádný jasný proud, kterým by se mohl nechat unášet, střední názor, v němž by se cítil bezpečný jako konformní součást celku.

Proto podléhá skrytým manipulacím, jako by se nedokázal smířit s vlastní svobodou a odpovědností za svou vlastní volbu. Hlavní nebezpečí vidí v chaosu, který v nedostatku řádu otevírá prostor „temným silám“.

Na druhé straně se děsí dohledu, ale skrytého, podzemního, protože paradoxně postrádá ten zjevný, který mu dosud ukazoval cestu. Postmoderní člověk postrádá etický kodex, který staletí neúspěšně vzýval jako boží zákon, oprašoval od nánosů nedokonalé lidskosti až dospěl do stavu jeho nepoužitelnosti.

Racionální člověk postmoderní doby však začíná rozumět tomu, že moralita nemá absolutní etické zakotvení (ani v Bohu, ani v autoritě filosofů, ani v rozumu), že je věcí životního projektu každého jedince v kontextu společenského vědomí, procesu vývoje a sebekonstruování sociálních skupin lidí v objektivních souvislostech.