Zmizení člověka

Člověk dříve znamenal místo (subjekt), v němž se děje poznání světa a samotného jsoucna. Jeho schopnost rozumu a vědomí byla nadřazena pouhé zkušenosti a nesla v sobě neempirické podmínky rozlišení možné reality. Zmizením člověka se do popředí otázky „co to je člověk?“ dostává lidské nevědomí namísto svébytného vědomí. Lidské vědomí je nyní sekundární, primární je systém nevědomí, který určuje základ člověka.

Zpochybnění bytnosti jedince jako sebevědomého nositele svého vlastního životního příběhu s sebou nevyhnutelně přináší nutnou přítomnost druhého, jenž se připomíná na úrovni mravní integrity. Dnešní odlidštěné Já samo o sobě nemá žádný morální obsah, dokonce samo o sobě ani neexistuje ve své identitě. Toto Já se morálně i věcně klasifikuje teprve ve vztahu k nějakému Ty a skrze ně poznává svůj morální význam i vlastní tvar.

Morálka byla odpradávna vnímána jako bytostné zaujetí jedince pro společnou věc rodu, kmene, obce či národa. Současná orientace na vztah v páru, snaha o implantaci vyššího smyslu a fundamentálního významu lidství do individuální roviny vzájemnosti, tedy do zažívání „já a ty“, vyplývá z toho, že nic jiného dnešní člověk jako odcizený individualista ani není ochoten vnímat, a nelze s ním tudíž pracovat na úrovni obecnějších pojmů lidské vzájemnosti. Konkrétní „já a ty“, jako pár, z hlediska lidské morálky vůbec nic nezakládá, protože nejde o společenství, nejde o hodnotově nadřazený útvar schopný nést kulturu a tradice tak jako kmen či národ. Dokonce pár není ani dost existenčně validní.

Ztráta smyslu současného člověka pro zakotvení ve společenském celku nesoucím jeho kulturu je vyjádřena narušeným vztahem našeho já k libovolnému „Ono“, tedy k třetí osobě. Ono (třetí) jako věc, která neodpovídá na oslovení vycházející z Já a sama se k Já stejným způsobem nevztahuje, nedává odcizenému člověku pojem vlastní identity ani nezakládá smysl jeho bytí.

Zdá se, že na podhoubí sociální antropologie se začíná zjevovat nový sociální rozměr člověka vycházející z jeho původní potřeby identifikovat se v nějakém společenském celku a modifikující se ztrátou možnosti naplnění takové potřeby. Vztah dvou lidí se stává jádrem lidského prožívání a osvojování základních principů vzájemnosti. Není ovšem nějakou matérií, z níž dokážeme rozumět vlastnímu bytí. Toto porozumění má mnohem hlubší význam, který se dokonce může od jistého Já a Ty distancovat a hledat smysl v nadřazeném Oni, tedy v celku, jehož je Já součástí.