Mimo vědění

Mít vlastní názor je dnes otázkou stylu nikoliv vědění. Stylem prokazujeme určitý vkus, svoje zalíbení v jistých způsobech, pravidlech a postojích. Styl vyjadřuje naše sklony, málokdy naše myšlenky. Vědění naproti tomu vyžaduje úmornou práci rozumu a učení. Mít styl bývalo výsadou vznešených nevzdělanců. Přijmout daný styl je nejlepší způsob, jak zastávat určitý názor, a přitom žádný názor nemít.

Nepřítelem každého stylu je hloubavost. Ta odhaluje duchovní podstatu či nepodloženost způsobů, které jsme tak rádi přijali jako nám milé a vyhovující. Pokud náš styl vůbec nějakou duchovní podstatu má, obvykle staví na starých omylech a zvycích, které časem zkornatěly do výrazné a uchopitelné podoby. Být stylový ve věci vlastního názoru znamená tvářit se, že jsme samostatní ve svých soudech a zachovat nezaujatou tvář, pokud narazíme na nějakou myšlenku. Mít vlastní názor a přitom nemyslet, takové je heslo dne.

Nejzřetelněji se to projevuje v současném literárním umění. Umělec má jediný cíl: Uchopit slova a jejich významy tak, aby nebylo nic řečeno. Spoutat slova do metaforické formy a kontextu, který nepřipouští jakékoliv určení jejich významu. Vykořenit z pojmů jejich obsah. Nejlépe pracovat s pojmy, které zjevný obsah nemají. V tom tkví ona svébytnost vlastního pohledu na svět, pohledu, který se úspěšně vymyká určitému vidění. Je na čtenáři, aby si do něj dosadil libovolnou konotaci, aby nikdy nemohl prohlásit: Pochopil jsem, co básník chtěl touto básní říci.

Základním předpokladem udržitelnosti vyzrálé formy je, aby každá myšlenka, která má smysluplný obsah, byla umlčena. Jakže? Nějaká cizí myšlenka že by měla ovládnout mé vědomí, bránit mému rozletu?! Nepřípustné! Kam by se poděl veškerý styl? S jakou grácií se v něm dokáži tvářit moudře a povzneseně. Je nutné vysmát se každému názoru, který by měl zakládat názor společný. Každý má přece právo na to mít názor osobní, individuální. A právem se zde míní uznaná subjektivní nutnost, nikoliv kritická možnost.

Kolik hloupostí, vykonstruovaných nesmyslů a pošetilostí bylo nahromaděno z tisícihlavého stáda jedinců majících vlastní názor bez vědění! Z myšlenek se totiž stává vědění teprve tehdy, když přejdou do společného vlastnictví, jsou-li uznány za obecně platné. Celé dědictví duchů minulosti zakládá lidské pojímání světa v historickém a dialektickém vztahu člověka k objektivní realitě. Vztahu, který si nečiní nárok na objektivní pravdivost, ale je vyjádřením stavu chápání světa, jako objektivních podmínek k životu, stavu lidského přizpůsobení se těmto podmínkám.

Současný člověk s vlastním názorem ovládá jednoduchou rétoriku: Každá teze má svou antitezi, uměním řečníka je nedat žádné tezi šanci na život, každý věcný argument musí být zpochybněn, nikoliv vyvrácen, jako zpupný projev nedokonalého rozumu, kdo nic významného neřekne, nemůže být nařčen z omylu ani umlčen.