O právním státě

Zlo právního státu

Právní stát je nekonečnou sumou možných i nemožných příkazů a zákazů, v nichž práva jedněch vůči druhým určuje někdo jiný, přitom není vůbec zřejmé, kdo vlastně přikazuje, kdo je ten mocný, který má absolutní práva vůči všem ostatním. Je to stát o sobě reprezentovaný zákonodárnou mocí. Právní stát je ze své podstaty výrazem nelidské moci a v zastoupení práva mafiánskými a zkorumpovanými soudci justičního aparátu představuje místo otevřené bezmeznému teroru uplatňovanému na chudé a bezmocné většině. Vládou zákonů v právním státě není zaručena svoboda jednotlivce, protože každé právo ze své podstaty vyjadřuje omezení svobody toho, na koho je z titulu moci uplatňováno právo jako povinnost.

Věc zákona

Zákon je ztělesněním vyššího principu a nesluší se do něho zasahovat lidem nízkým. Alespoň tak chápali zákon generace našich dávných předků. Tito naši otcové rovněž věděli, že pravda a spravedlnost vždy utrpí přemírou slov, jimiž je předkládána a velebena.

Plutokratické zákony

Současný právní stát není nic jiného než pustá tyranida moci nad otrockým stádem občanů, jimž bylo odejmuto právo na duchovní sebeurčení, morální jednotu a svobodnou existenci. Právní stát je diktatura zvůle mocné buržoazie bez odpovědných soudců a jejich spravedlivého soudu. Co se dnes nazývá justicí, je houf drábů, výběrčích daní a soubor donucovacích prostředků směřujících k poslušnosti moderních nevolníků tržně liberálního kombajnu kosícího lidské hlavy podle představ plutokracie, jak má vypadat pořádek na vsi.

Právní dualismus

Dualistické pojetí práva soukromého a veřejného říká, že soukromé právo slouží zájmům individua, kdežto veřejné právo slouží zájmům celku. Jsme tedy u jádra individualistického rozpolcení člověka moderní doby v dualismu subjektu a objektu, u zvráceného zcizení individua coby pochybného „já o sobě“ ze světa všech ostatních – onoho světa nahlíženého z pozice uměle vytvořeného „alter ego“.

Hory zákazů a příkazů

Princip právního státu údajně spočívá v tom, že je lidem dovoleno činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Proto se v moderní demokratické společnosti množí zákony jako houby po dešti, aby byl nastolen pořádek a zamezilo se svévolnému jednání. Soudní kniha zákazů bobtná do nesnesitelné tíže a lidé ztrácejí přehled o tom, co vlastně se ještě smí a za jaké jednání nebudou postihováni.

Současný právní stát ovšem vedle zákazů také nařizuje a trestá za neplnění stejně bobtnající sumy uložených povinností. Dnes nestačí vyvarovat se zakázanému jednání, a to i v případě, že bychom měli všechny zákoníky v malíčku. V současném státě se totiž člověk nevyhnutelně stává zločincem, i když nedělá nic.