O právu a zákonech

Právo a zákony

Právo a zákony mají podporovat řád, jehož spravedlivá funkce je vážena od hlavy, pokud řád je sám o sobě spravedlivý. Nikdy od paty a názoru spodiny.

Smysl práva

Právo nemá individuální rozměr, o právu nelze mluvit v trpném rodu. Právem nejsme obdařeni, ať by pocházelo z vyšší vůle nebo z přirozeného nároku. Právo lze činně nabýt z vůle toho, kdo něco dává, kdo cosi významného svěřil ze své moci druhému člověku a požaduje za to odplatu jako povinnost. Naše povinnosti jsou práva druhých na nás. Právo je ekvivalent moci, která vložila svoji ruku do oblasti moci někoho druhého. 

Pravá svoboda člověka je založena v jeho schopnosti existenčně obstát s minimem povinností a s minimem práv druhých vůči němu samotnému, ve schopnosti nezáviset na cizí moci. Pokud jsme přece z nedostatku moci zatíženi povinnostmi vůči druhým, teprve tehdy se stává pro nás právo zákonem. Prakticky žádné právo jedince založené v Listině základních práv a svobod proto není právem faktickým, protože z ní nikomu nevzniká právo vůči druhé osobě. 

Kopné právo

Kopné právo je odvozeno od slova „kopa“, což znamená shromáždění zástupců kmenových společenství sdílejících společný úděl existenční i duchovní. Dodnes se zachovaly výrazy jako „veselá kopa“, nebo „povedená kopa“, které vyjadřují určité rozpoložení kopného sněmu jako celku. Zde je dobře patrné spojení individua a celku, k němuž pojem kopa odkazuje.

Kopné právo vyjadřuje závaznost jednotného projevu vůle shromáždění (kopy) zástupců kmenových společenství (občin), k němuž tito vážení muži dospěli jednomyslným konsenzem. Jak se postupně jednotlivé rody spojovaly do větších celků a městských států, vznikaly vyšší zemské sněmy, kam místní kopná shromáždění delegovala své zástupce. Z řad delegátů nejvyššího sněmu pak vzešel kníže coby suverénní vládce nad všemi sjednocenými rody. Kopné právo tak přirozeně zajišťovalo delegování pravomocí na ty nejlepší a nejschopnější zástupce lidu, kteří neměli skrytých vad a postranních úmyslů.

Zákony moderního státu

Smyslem moderního státu je spoutat lidskou svobodu jednání a vůli zákony ignorujícími organický řád, vystavět hráz jakékoliv formě rozlišování či nadřazenosti a tím z běžných lidí udělat jednolité stádo bezduchých ovcí. To je rovněž pravý význam celé antidiskriminační agendy v legislativním procesu. Důsledkem těchto snah je chaos, ne-řád a bezpráví ve všech sférách lidské činnosti, protože není možné, aby ve stádě nerozlišeného množství hlav bez pastýře vládl soulad a harmonie. Toto bezpráví je nutné potřít dalšími zákony, příkazy a zákazy, represemi proti všem projevům svévole.

Zákonodárné sbory moderních států chrlí zákon za zákonem k nastolení pořádku, který nemá vnitřní mechanismus zpětné vazby, morálního vědomí, vzájemného respektu, funkční hierarchie a úcty k autoritám. Výsledné zákony nutně předurčují státní moc k totalitě a dělají z ní hydru požírající lidskou svobodu jednání krok za krokem, až ke genocidě člověka o sobě, genocidě mužnosti a mužné sebevlády se vším, co k ní patří. Feminizovaná justice potom vše pečetí terorem soudní moci vedeným proti všem hrdým a nepoddajným občanům, proti pravým mužům ad hominem.

Otázka spravedlnosti

Spravedlnost má objektivní zakotvení v životě samém, v jeho evoluci a praxi, z níž vycházejí všechny tradice. Je potom lhostejné, kdo je nositelem spravedlnosti, zda nezávislý soudce či rada starších. Nejtypičtějším příkladem je zvykové právo. Hlubokým argumentem pro zvykové právo je fakt, že spravedlnost je zakotvena v objektivní skutečnosti a pouze v ní ji lze objevovat, v prastarých pravidlech vynucených objektivně prověřenou praxí.

Spravedlnost není výplodem génia, nýbrž zjevuje se odhalováním zásad, jež vždy vedly lidské jednání ke spolehlivým výsledkům a lze u nich předpokládat stejně spolehlivá očekávání i pro libovolný případ budoucí. Spravedlnost nelze spatřovat ve zbožném přání intelektu či v racionálních spekulacích, jak by lidské jednání být vedeno mělo za nějakým vyšším účelem či zavedením chtěného pořádku.

Otázka rovnoprávnosti

Rovnost mezi lidmi, aby mělo vůbec smysl o ní mluvit, musí být nadiktována a udržována represivní mocí. Skutečná rovnost v právech a v nárocích cti bývala v dřívějších dobách výsadou vznešeného stavu.