O svobodě

Podstata svobody

Svoboda musí být výdobytkem, aby se stala vlastnictvím hodným péče a úcty. Jiná je svoboda otrockého propuštěnce klepajícího v nouzi na dveře svých bývalých majitelů a chlebodárců, jiná svoboda kmene, pro jehož hrdou svébytnost a nedotknutelnost ti nejlepší synové hynuli a nechávali si utínat údy. Nelze jedněmi ústy mluvit o svobodě a druhými o státě, který lidem zajišťuje holou existenci a sociální minima. Být dostatečně mocný sám k sobě a jako jedno tělo mnoha semknutých jedinců uplatňovat společnou vůli k moci, společnou schopnost přežití bez pokory a potřeby solidarity cizáků. To je podstata svobody.

Svoboda člověka

Svoboda člověka je výsledkem jeho morálního stavu, tím se rozumí morálka svobody jako síla vnitřního odhodlání být svobodný a pro tuto svobodu vše obětovat. Morální síla člověka je oním činitelem, jímž se člověk stává svobodný. Svobodní jsme srdcem a ne rozumem. Svobodní jsme zevnitř, nikoliv z vnějších podmínek.

Naše nesvoboda

Vše, co se s námi děje, děje se jen proto, že jsme s tím svolní. Nic a nikdo nemůže obalamutit naši mysl, odvést ji od racionální a nezávislé kritiky všeho, co je nám předkládáno jako nutnost – pokud nebudeme chtít. Člověk je takový, je ze své podstaty svobodný, navíc je nyní postaven před dilema volby bez jednoznačného vodítka, co je správné a co ne. Je nucen sám se rozhodovat, ať se mu to líbí nebo ne. A toho se bojí, cítí se zaskočen ve stavu absence předpisu pro vlastní chování, děsí se dohledu, skrytého a podzemního dohledu, protože paradoxně postrádá ten zjevný, který mu dříve ukazoval cestu. 

Míra svobody

Velikost svobody člověka se odráží ve velikosti kultury národa, z níž jedinec čerpá pravý význam lidství. Svoboda člověka se váží mírou jednoty přesvědčení, s níž lidé vstupují do svazku vzájemnosti a nabývají pravdivého poznání o otázkách dobra a zla, o své příslušnosti k celku, která nevyvolává pocit ujařmení, bezmocnosti a strachu, ale dává člověku vědomí vlastního významu a naplnění z pocitu účasti na společném díle.

Svoboda národa

Svoboda národa se odvíjí od schopnosti samostatné a pevně ukotvené existence každého jeho člena. Není-li jedinec sám obdařen dostatečným zajištěním, a to se stává jen velice zřídka, jeho přirozenost ho nabádá sdružovat se ve společenství, kde si svoji nezávislou existenci pořádá v celku na principu vzájemnosti a společného vlastnictví zdrojů. Pokud tak neučiní, zahyne, nebo se stává sám zdrojem pro zajištění někoho jiného. Využít lidskou bytost jako pracovního zdroje pro cizí prospěch není totéž, jako ji přizvat ke spolupráci na společném díle a svěřit jí část svých prostředků k opatrování.