Češi a humor

Jsou lidské vlastnosti, jejichž přílišná okázalost se nabízí jako vítaný terč k zesměšnění. Typické pro ně je, že ve věrohodné míře vyzdvihují své nositele nad běžný charakter lidí dobrých. Jsou něčím víc než dobré, jsou výjimečně dobré, představují ideál nejvyšších ctností. Patří k nim takové přednosti jako vznešenost, hrdost, zásadovost, nezištnost, poctivost, šlechetnost, důstojnost, rozumnost. Nikdo z nás není bez vady a navrátit humorem zpět k lidskosti všechny velikány a příkladné vzory lidských ctností nikoho neurazí. Vážným uchazečům o projevy nejvyšší úcty to jen prospěje. Na druhé straně jsme, my lidé, snůškou všemožných slabostí a prostoduchých sklonů, se kterými svádíme neúspěšný a proto nekončící boj. Je povzbudivé se těmto slabostem vysmát, dát jim humorné zabarvení, abychom se necítili příliš méněcenní a neztráceli zdravé sebevědomí.

Jsou ovšem i takové lidské vlastnosti, pro něž je nejvhodnější označení nízké. Z projevů nízkosti se nám dělá špatně. Tyto vlastnosti se vymykají humoru, a to i humoru černému. I černý humor se dotýká charakteru, který ve své oddanosti věci zla má přece jistou důstojnost v průkazu síly či neohroženosti. Je nevhodné chtít rozesmát společnost příklady lidského hyenismu, sprostoty, krutosti, podlosti, závisti, řevnivosti, špinavosti, oplzlosti či kreténství. Humor na úkor nízkého charakteru má vždy velice nepříjemnou zpětnou vazbu. Vždy totiž vyvolává stud a podezření vůči povaze samotného humoristy. Takový humor může být prostě k smíchu jen pro toho, kdo zesměšněné vlastnosti nepovažuje za opravdu nízké. A takovým humorem je nejčastěji humor český. Humor, za nějž se každý soudný člověk musí bez výhrady stydět.