Egoismus lásky

Podivný a velice zvláštní ostych mi brání mluvit o lásce. Ostych jemný, velmi jemný až subtilní, takřka neuchopitelný, a přece tak silný. Zdá se neslušné mluvit o lásce s nadhledem, jako kdybychom měli brousit démanty noci. Proč? Kdo nebo co učinilo z lásky věc tak nedotknutelnou? Tak nedostižnou jako svatý grál, pátý element otevírající bránu k nekonečnému vesmíru? Bůh nebo Satan? Patří láska vůbec do tohoto světa? Je to snad tím, že lásce nelze poručit? Nelze ji ovládat ani udržet v toužebně vysněném trvání?  Přesto, jako bychom se v jejím objetí dotkli věčnosti. Je-li láska démantem, musí mít i milovaný objekt hodnotu démantu. Existuje vůbec takový člověk? Žena, která plane žárem nejvyššího poblouznění lásky vidí v milovaném muži něco mezi bohem a ďáblem. Nestačí sám bůh, nestačí sám ďábel. Jde v jeho případě o sílu, která vládne zlem i dobrem, vášní i rozumem, tvrdostí i laskavostí. Má jít o sílu, jíž není na světě rovno. Naopak muž, který miluje ženu, v ní vidí odevzdané zlo i dobro, vášeň i rozum, tvrdost i něhu, to vše skrze krásu, která byla ovládnuta, žádost, jež byla zkrocena. Vlastnosti obou se vzájemně vyvažují nesmrtelností bohů. Kdo z nás by se nechtěl rovnat bohům? A kdo z nás se jim dokáže vyrovnat jinak, než krásnou iluzí dokonalého okamžiku? Není tedy milostná láska sama iluzí?  Odpověď ponechám na vás, moji milí přátelé. Příště budu raději mluvit o sexu a o potřebě sounáležitosti.