Láska muže a ženy

Co znamená láska pro ženu a pro muže? Friedrich Nietzsche v tom má jasno: Žena láskou rozumí „dokonalou oddanost (nejen oddání se) těla i duše,“ a to oddanost bezvýhradnou a bezpodmínečnou. „Pro tuto naprostou nepřítomnost podmínek je její láska právě vírou: žádnou jinou žena nemá.“ Naproti tomu láska muže je „vůlí vlastnit, a nikoli zříkáním a dáváním.“ A k tomu Nietzsche dodává: „Žena chce být brána, přijímána jako vlastnictví … a chce tedy někoho, kdo se nedává a sám sebe nevzdává, kdo má být naopak učiněn spíše bohatším množstvím síly, štěstí, víry, jímž mu žena dává sebe samu.“ Průkazem vlastnického vztahu muže k ženě býval fakt, že muži dávali jméno své ženy nejcennějšímu majetku, jehož se dobrali vlastní silou: postavenému domu, získanému panství, zabrané lesní oboře…

Avšak Nietzsche psal svoji „Radostnou vědu“ koncem devatenáctého století. Od té doby se žena emancipovala, a to především v otázkách lásky a partnerství. Dnešní žena nechce o nějaké oddanosti ani slyšet, natož pak muži, který ji má za své vlastnictví. Dnešní žena chce, aby ji muž učinil šťastnou a provázel zahradami rajských rozkoší. Nestane-li se tak, odchází. Jinými slovy: Dnešní žena touží, aby ji muž miloval, jak ona může milovat jeho. Jenomže „muž, který miluje jako žena, se stává otrokem, kdežto žena, jež miluje jako žena, se stává dokonalejší ženou,“ píše Friedrich Nietzsche. Přírodní protiklad lásky muže a ženy nelze překonat žádnými smlouvami usilujícími o iluzorní spravedlnost. Ani v dobách kosmopolitního Římského impéria nebylo snadné nalézt ženu, která by milovala svého otroka. Opačných příkladů bylo ovšem bezpočet: Mezi nejznámější patří láska římského patricije Gaia Petronia ke své krásné otrokyni Euniké, jejíž bezmezná oddanost svému pánu šla až za hrob.