Virtuální svět

Štěstí malého dítěte spočívá mimo jiné v tom, že vidí svět malý. Světem je mu dům rodičů, náruč matky, pracovna otce, zahrada využitá ke hrám, přilehlá místa a ulice, která jsou mu dostatečným zdrojem dobrodružství. Tak se cítí bezpečný. Jak se rozšiřuje jeho rozhled, přibývá strach z nepoznaného, strach ze vzdálených a nevyzpytatelných protivů, neznámých sil, které ohrožují stabilitu jeho domova. Postupně přiřazuje ke své bytosti sousedy, vzdálené příbuzné, spolužáky ve škole. Když dospěje, objeví svět v jeho nekonečné rozmanitosti a jeho vnímání se stává nespojité a povrchní. Je určitá hranice rozsahu možností, ke kterým dokážeme zaujmout vztah, se kterými se dokážeme identifikovat. To je celá podstata pojmu domov.

Jsme obyvatelé globální vesnice, lidé bez domova. Reálný svět je nám však stále nebezpečím, jeho nepřehlédnutelný soubor sil hrozbou. Proto na něj hledíme raději z okénka auta či z obrazovky televizoru. Proto je nám často bližší svět internetu, svět virtuální, kde veškeré interakce, potenciál dobra a zla mají uzavřenost psaného slova. Tím se stávají neškodnými, protože k nim umíme zaujmout určitý vztah daný významem, který jsme si do nich sami dosadili. Dokážeme se s nimi snáze vyrovnat třeba tím, že se jim vysmějeme, smeteme je se stolu jako nevýznamný blábol. Internet je život rozložený do diskrétních okamžiků, do omezeného souboru nespojitých významů. Nejde proto o život v jeho pravé podstatě. Podobně se jeví svět z pohledu turisty, když se kochá záběry okamžiků zachycených objektivem jeho fotoaparátu či kamery. Svět turisty a svět televizního diváka je také svět virtuální. Stejně významově nespojitý, stejně nezávazný a omezený. Ve skutečném životě žádný význam nemá trvání ani jistotu danosti. Vždy je třeba být ve střehu, vždy je třeba obávat se příštího okamžiku, ve kterém významy minulosti snadno pozbývají platnost, snadno bývají popřeny či zapomenuty. Proto život vyžaduje zakotvení v pevných a spolehlivých vztazích, proto je v nás zakořeněna potřeba domova, našeho malého světa, našeho návratu do dětství. Propadnout iluzi virtuálního světa je nejlepší způsob, jak zapomenout, že vůbec existuje nějaký reálný život a bezprostřední svět, jenž by vyžadoval naší péči a ochranu.