Jako bych celý život táhnul lano.
Bez mrknutí, vzdechu a odhodlaně.
Stěžejní moment mého bytí?
Zjištění že nebylo přivázané.
Co teď s tím lanem?
Ptám se jak blb a nechci se za ním otočit.
Držím ho v ruce. Možná by klaplo..?
Prostě se na něm oběsit.
Směju se sobě. Smíchem blázna.
Křičím vší silou do vzduchoprázdna.
“Prdlajs!!! Prdlajs. Prdlajs…”
Ale chvíli mi to trvalo…