Profil autora J.Švihovský

Když uvážím, že všechno, co je krásné, rozkvete krátce, pak hned povadne, jeviště Svět, že zná jen stíny lživé, co shora řídí hvězdy proradné. Když zřím jak lidé rostou jako tráva pod lhostejnou a věčnou oblohou, jak jejich pyšné mládí opadává, až sami sebe poznat nemohou. Když vidím tuhle pomíjivost bytí, na tebe myslím na tvou mladou krásu, co brzo zanikne-a není zbytí-v propasti černé ničivého Času. Já tuhle válku s Časem vyhrát chci: můj verš je roub, co mládí navrací...