Profil autora Shirai Yoshiro

Vytratil jsem se do jediné věty. Pomalu si uvědomuji, že to démoni mě volají na druhou stranu a já... já bezděčně kývám hlavou na souhlas a jdu pomalu za svým stínem, který se už dávno nejeví jako můj vlastní. Konečně uznávám, že jsem se přestal ztotožňovat s hlavními hrdiny filmů, ale začal konečně žít za sebe. Za svou potutelnou existenci nasáklou tím prvotřídním klišé, že není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Ale ono hůř být nemůže. Může být jenom jinak, což vede k celkové změně stavu. V každém případě se život stále lehkomyslně odvíjí jako nitka z dřívka až jednou narazí na tu hranu o které nikdo neví, jestli je skutečná a nebo fiktivní, vzešlá z pochybností. V životě se mi dostalo možnosti na jeden jediný úspěch. Řekl jsem si, proč o tom aspoň neuvažovat... a tak jsem se na tuhle příležitost vykašlal a zasunul jí až úplně na konec toho miniaturního seznámku důležitých věcí. Ale někdy se prostě osud rozhodne, že si prosadí svou, což způspbí nečekané zvraty i v tom nejuspořádaněším životě. A to ať si pak člověk zkusí napsat něco smysluplného, když se za ním usmívá jakési stvoření z mlhy a optimismu, které ho nenechá na chvíli se uzavřít do sebe a hledat tu prázdnotu uvnitř.Toho tvorečka, který se mu snaží dodat dobrou náladu i v době, kdy je na pokraji sebedestrukce. Nakonec jsem došel k názoru toho rázu, že jsem to všechno stejně zmrvil jenom já sám... A proto moje kytky nerozkvetly. Což o to, možná jsem přecijen podlehl názorům většiny a nechal se strhnout vlnou všední šedě, ale aspoň jsem přišel na to, že něco čekám dokonce i sám od sebe. Tak především už se nesmím ubírat k tomu, abych po večerních hodinách truchlil nad tím, jak jsem excentrický a náladový člověk, což mi připomíná, že jsem už opustil svůj dřívější životní cíl - jít ve stopách Kurta Cobaina až na konec. Proto odsuzuji ty, kteří tvrdí, že nikdy nezmění názor... Jestli si za tím budou stát stejně jako já, pravděpodobně se nedožijí příštích narozenin a nebo to přecijen poruší... A tak... K jakému závěru mě dovádí pohled na vlastní existenci..? Jsem sice pesimista, ale za to neuvěřitelně šťastný. Možná proto, že ON mi dává do života tolik optimismu, že bych ho mohl vyhazovat plnýma hrstma do Vltavy a stejně by mi ho zbylo i pro turisty procházející sem a tam po Karlově mostě.. Jsem-li zamilovaný, pak ať, ale přímo chorobně, nejsem-li, pak jsem stejný lhář jako všichni ostatní, kdo tvrdí, že umí milovat, aniž by to někdy zkusili. Nenávidím tenhle svět, ale miluji tenhle život, jestli to není dostatečný důvod, pak prosím o francouzskou gilotinu...