Rudý leknín

I.




Korytem rybníka leknínův svět

hoj rudý leknín tu vykvet´,

Kvete tu, kvete, leknín ruměný,

ni barva, ni odstnín svůj nemění,

rudý je jak rak.




A korytem tímto dívka pluje,

jemně se opírajíc do kanoe,

a chlapec téhle dívčiny

loví v řece kačeny.

Zcela bezdůvodně.




,,Hoj chlapče, pročpak střílíš jich?

Neudělaly ti zhola nic!"

ozve se za ním z houštiny.

Je tam muž, samé šediny.

Moudrý zdá se být.




,,Nudím se, pane, takhle to je,

mám snad já lovit hranostaje,

schované věčně pod zemí?

Bude to větší nudění.

Nevyjdou nikdy ven."




,,Jen to zkus, chlapče, ještě dnes,

věř mi, jinochu, spletl ses.

Trpělivě číhej,

teprv potom střílej!

Bude brzy tvůj!"




,,Pročpak mám lovit hranostaje?

To moje nuda neroztaje.

K čemu mi to může být?¨

Tím se můžu unudit.

Nechápu vás, pane."




,,Hranostaj tě nasytí,

kachnu nelze pozříti.

Na ptáky se nestřílí,

nikdy se v tom nemýli.

Nech ty kachny být."




,,Sbírám ptačí perutě,

dokud nejdu na kutě,

a nehodlám v tom přestat.

Přestaňte už remcat."

A střelil další kachnu.




Teraz se chlapík rozvířil,

ručnici na něj namířil.

,,Nu dobrá. Když mi nevěříš,

střelu taky obdržíš!"

Třeskl prudký bang!




Po ráně děvče silně nadskočí

a vykřikne, bleskurychle se otočíc:

,,Alberte můj milý!

Snad se, lásko, mýlím!

Proč ta sebevražda?"




II.




Muž již zmizel v háji,

chlapec už je v ráji.

A dívka, vidíc jeho tělo,

hartusila jako dělo:

,,Co se, sakra, stalo?"




Kulka byla v osrdí.

,,Něco tu však nesedí.

Proč by sebe zahubil?

Chytrý přece vždycky byl,

aby sebe nezabil."




Nevěděla o muži,

jenž mu provrtal kůži.

Zdrceně vzala nebožtíka

a zmizela s ním jako štika

pod hladinou.




Tu objeví se onen chlap,

do vody se řítí nakvap

a dívka, co se ponořila,

byla tady živá zcela.

Neutonula.




,,U Jóviše! To jste vy!

Tak o vás se mi zdály sny.

Sny se občas vyplní.

Budete teď mou paní,

co vy na to?"




,,Nechci nic, než utonout.

Nebudu vaší ženou.

Já chci za svým Albertem,

projdu celičkým peklem,

bych s ním byla navěky."




,,On už není k ničemu.

Já vás však chci za ženu.

S ním už sotva pořídíme,

života mu nevrátíme.

Leč vy žít můžete."




,,K čemu mi můj život bude,

když tu Albert už nebude?

Ne, já nechci žít.

Chci se utopit.

A vy mi v tom nezabráníte."




,,Nač umírat mladičká?

Budete má panička.

Já vám ve všem vyhovím,

snadnější to nevidím.

Bude romantika."




,,Přestaňte. Jste dotěrný.

Albert byl můj jediný,

po němž mé srdce toužilo.

Teď je zlomené, už dosloužilo.

Nechte mě už být."




,,Mužský pud mi naznačuje,

že budete, slečno, moje,

že si se mnou užijete,

plno dětí mít budete.

Pud je příliš silný."




Váš pud je mi u řiti.

Nebudu vám sloužiti.

Odejděte, prosím vás,

nebo odtud půjdu já."

A vtom ji svalil na zem.




III.




Vzpírala se ze všech sil,

když své šaty odložil.

Avšak tenhle pedofil

ani trochu netušil,

že má v kapse nůž.




Ještě než z ní šaty strh´,

stačil jeden rychlý vrh

a kudla vězí pod hrudí

násilného pobudy.

V pravý okamžik.




Rozlehne se krutý řev,

z pobudy se řine krev

a děvče, kudlu vyjímajíc,

podhrudí mu utíná, díc:

,,Tak už padni k zemi!"




Grázl, který stále žije,

dí, jak stoupá do kanoe,

a když se mihne její ruka,

jedna kachna už nekouká,

jak je mrtvá.




,,Hoj dívko, pročpak střílíš jich?

Neudělaly ti zhola nic!

Nechť kachny nad hladinou krouží!"

praví chlapík v rudé louži

krve.




,,Vy mi tak něco povídejte.

Nejdřív své pudy ovládejte

a až nebudete míti vady,

můžete udílet své rady,

deviante!"




A bezstarostná dívčina

jako smyslů zbavená

střílí dále po kachnách.

Vtom se ozve drsné prásk!

Dívka se řítí z kanoe.




Dopadla dívka na leknín bezvládně.

,,Tvou krví nasát je leknín pořádně.

Máš, dívko, co sis zasloužila.

Za to, jak jsi mě znetvořila.

A za to, že kachny se nestřílejí."




A tu, naprosto nečekaně,

domněle mrtvá dívka vstane.

A kudlu v ruce napřahájíc,

jeho srdce zasáhne, díc:

,,Je mrtev."




Ona pochopila, že tenhle chlap

zaryl svůj vražedný veledráp

v podobě kulky do Alberta,

po němž teď nezbyla ani veta.

,,Pomstila jsem Albertovu smrt!"




Korytem rybníka leknínův svět,

on netušil, že tu rudý leknín kvet´,

on nevěděl o ruměném leknínu,

ni o barvě, že zachránila dívčinu,

již kulka nezasáhla.