Víra

Tak rychle zahodí zlatý křížek.
Již v rukou drží amulet.
Má dost těch svatých knížek.
Zaplétá se do kouzelných siluet.

Mezi kouzly a magií
hledá sebe samu.
Kousek porozumění
chce v dnešním klamu.

Jen zaříkadlo proti strasti
zbavilo by trápení.
Rozdělit se na dvě části,
i když to možné není.

Dotekem vše oživit,
mávnout hůlkou,
všechny rozveselit,
nikdy nezranit kulkou.

Sní o nemožném.
Ptá se stále tebe,
proč ve světě zbožném
by měla hledat nebe?

S andělskými křídly,
svatozáří zlatou,
zpevněná pravidly,
která ji matou.

Blíží se k cíli.
Poskvrněná touhou,
za kterou by ji zbili,
vidouc tak ubohou.

Na poslední chvíli
nevinnost upustí,
nabere síly,
nikdo však neodpustí.

Za své hříšné činy
krutě zaplatí.
Avšak nenachází viny.
"Nechť odvedou ji rohatí!"

Ach, věčné zatracení.
Na bolesti zvyká si.
Pomoci jí již není.
Utopená v nesnázi.