Satan

 

Bylo to na sklonku dnů

zemdlených úsvitem věčnosti

obloha se lámala ocelově šedým klínem

zatnutým do přízračného štítu zemského povrchu

a strmícím z ramen horského hřebene –

křídly těžkých mračen rozpínal bouřlivý soumrak

nad krajem dotčeným liánami vod a zmatených živlů

když ze dna pravěkých hornin se rozevřela propast

temný jícen ozářený dvěma kalichy modravého slizu

párem bělma – žhnoucích očí – a nebylo nic

čím by se znetvořené klony odumírajícího života

zhostily nástupu konečného zúčtování – vymýtání zla

které pozbývalo smyslu nedostatkem vnímavosti –

ve chvíli plné úzkosti a strachu ze smrti

v té prorocké hodině očekávaného konce

v níž Satan vystoupil z útrob temnoty.

 

Mohutným temenem zbrázděné hlavy se dotkl oblohy

a z výše ocelového klínu nebes udeřil křídly mračen

o praskající tympány zemských desek

jako by již nezbývalo nic nad jeho touhu

pokořit neukojenou smyslnost bělostného anděla –

leč ohlušující akord tisíců citlivých tónů

odezněl v hluchém přílivu marnotratnosti –

Satan v úzkosti a bědné zuřivosti vzepjal kosmatou hruď

vnořil drápy křečovitých pařátů do vlastních útrob

aby je rozevřel a uvolnil tak výron vroucí lávy

hrozící spálit poslední zbytky naděje –

když zaslechl líbezný hlas

slova písně

jíž vzrušil se natolik

až jeho úd vztyčil se a vzplál

obléván tavbou bělavých šťáv jako vesmírná pochodeň:

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to Janku, cos to sněd...?“

 

Na opuštěném pahorku neposkvrněné čistoty

opanován líbezným tělem obnažené smyslnosti

v klenutých oblinách pevných prsů

ozdobených ztopořenými hroty bradavek a úchvatnou plností

ležel anděl v podobě ženy –

její rozevřená a perlivou hebkostí zářící stehna

svírala v klínu temného pohlaví stejný úhel

jako křídla Satanova

jimiž zastiňoval nebeskou klenbu.

 

Satan se vzepjal a vnořil svůj planoucí úd

do jícnu vulkánu – tisíc let čekal na tento okamžik

kdy mu bude dovoleno probudit

vroucí živly z mrtvé nečinnosti –

tisíc let samoty – zoufalství pekelné touhy

v temnotě nelítostného vyhoštění

bez naděje na uvolnění strašlivé síly

která hrozila každou chvílí rozmetat jeho tělo

v běsnící shluk částic vesmírné komety

tisíc let bolesti rozmnožované prokletím toho

jenž se nazývá Stvořitelem

a jímž se on Satan proměnil v synonymum zla

uvězněn pod příkrovem nepochopení – jako by ten

který se obnažuje na bludném pahorku milosti

naplněn pohrdáním a smyslů zbavující vilností

měl být navždy ušetřen slabosti – vyslanec dobra –

lásky bez vášně a citu kanoucího z útrob nesmiřitelnosti

v uzardělé prázdnotě plné pohoršení

nad přetékajícím jícnem vulkánu

jenž vybuchl a poskvrnil běloskvoucí ňadra –

Satan rozepjal mohutné paže v truchlivé póze vládce temnot

a pln odhodlání jal se uchopit žádoucí tělo

vzrušené vzdorem a zraňující odmítavostí

aby je pronikl svou vlastní podstatou

a jednou provždy přetavil bouřlivý magnetizmus odporu

v nepohnuté usazeniny zapomnění –

leč jeho útočná rozpínavost se minula účinkem

stravována gravitací dědičné myšlenky

zhuštěné do vábivé představy

o životě ve společenství světla

kde by on i ona byli jedno tělo naplněné rozkoší –

když anděl zakryl své vnady pláštěm cudné nevinnosti řka:

„Jedna, dvě, tři, my jsme bratři...“

 

Tu se mohutný kýl skloněného hřbetu Satanova

vzedmul do výše horského masivu

mrazivé to střechy světa

v hrozivém dotčení a příšerné zlobě

která z něj učinila děsivý přízrak smrti –

a podoben monstru šíleného utrpení

začal snít o posledním zápase

o vítězství nad neporazitelnou vůlí Všemohoucího

jehož jménem se ten bílý v rouše ženy

odvážil trestat nelítostným pohrdáním –

o zániku světa a nadpozemské radosti

až pohltí ten vytýkavý odlesk zmařené rozkoše

toho ničitele síly a modloslužebníka předstírané lásky –

když anděl znovu odhalil svou běloskvoucí hruď

a krásou svých panenských ňader

vzklenul svou záštitu vstříc uchvatiteli:

„Jedna, dvě, Honza jde...ustup mi z cesty, Satane!“

 

V tom zalekl se Satan čiré odhodlanosti

s jakou anděl vymazal ze světa jeho urputnost

jako by ani nebylo tisíce let muk pekelných

nadpozemské síly sršící touhou

se kterou vytrval dne svého vysvobození

aby se odškodnil v lůně rajské bytosti

a uvolnil své horoucí srdce výronem smrtícího spermatu

na Zemi znetvořenou rozpínavostí plemene

které On – Bůh zasel z výšin své všemohoucnosti

aby nastavil zrcadlo svým vlastním potomkům –

moře zla mohlo být vylito z břehů ubohé nedotvořenosti

kdyby On byl milosrdný alespoň ke své vlastní krvi.

 

I rozplakal se Satan nad pohnutým osudem

který zjevil mu anděl silou pohrdání

a jeho bytost počala sesychat jako mumie

hledající marnou spásu v pozvolném zániku –

tu vzhlédl přemožen bolestí k nebesům a vykřikl:

„Můj otče, čím jsem se provinil?

Byl to snad nedostatek mé lásky k tobě,

či tvůj popudlivý odpor k horlivé snaze,

jíž jsem doufal se ti vyrovnat?“

 

A Bůh sestoupil blahoslavený zástupy andělů

aby uzřel svého pravého syna zalitého proudem slz

jímž vytrácel se život z jeho prokletého nitra a pravil:

„Ty’s byl můj nejlepší a jediný hodný mého jména,

žel tvou duši prostoupila pýcha,

s níž chtěl jsi vládnout nad životem,

který jsem já stvořil – proto jsem uhnětl anděla

do podoby ženy lahodící pohledu tvé vybíravosti

a tebe jsem uzavřel v samotě,

abys v touze hledal věčné naplnění tam, kde není,

protože ona byla stvořena k nevědomosti,

a stejně tak chór jejích zástupů na Zemi

bude obšťastňovat pouze nevědomé, jako krůpěj svlaží trs,

kde jí zrovna vítr zavane – nikdy ty,

kdož hleděli nad všechny mohyly světa

a nadáli se poznání pravdy,

jíž ona není hodna –  

a všichni ať se děsí tvého jména,

a utápějí svou troufalost v klamné představě

o lásce ženy, o blaženství andělské krásy,

která jim bude navždy odepřena,

aby tak v bolesti a zmatku pochopili,

že jediným pravým objektem lásky jsem já –  

Bůh všemohoucí – až do skonání světa.“