Alenka

V noci sychravo a za svitu luny.
Alenka nevěděla, kam jít a kudy.
Doufajíc v zázrak, že vysvitne slunko,
které však zalezlo před malinkou chvilkou.

Vláčeje sama, blátem i houštím.
Vyčítaje sobě, „Do čeho se to zas pouštím.“
Pořád jen tma a na zádech jen pytel.
Však který s ní být pořád musel.

Tak bosými nožkami, kráčeje dál.
Kéž by jí břímě z těch zad někdo odebral.
Nese si břímě, jak v pytli, tak na duši.
Co však to je, nikdo z nás netuší.

Kráčí dál tmou, do hloubky všech lesů.
Kde na ni čeká, jen dalších pár děsů.
Došla snad k cíli, je dosti již daleko.
Copak máš v pytli zajímá nás Alenko.

Pomalu pytel ze zad tu odkládá.
Však tlukot na hrudi ji pomalu rozkládá.
Strach a úzkosti z toho co bude.
Že na celičkém světě sama teď všude.

Připravena na vše, s čím se již potýká.
Tak šňůrky na pytli se pomalu dotýká
Sahá již do pytle a  vše polkne jáma.
Jsou tam jen ostatky, kterým říkala „Máma“.