Stříbrný déšť měsíčních paprsků
vrhá na hladinu tisíce odlesků
jasnější záře však nikde není
než hřeben stříbrem ojíněný.
Nejsladší píseň z blízka i dáli
vábí všechny, aby si hráli.
Marně je slova písně varují,
pobřeží nadále mršiny kralují.
"Ach milý, můj milý!
Dál ode mě stůj,
můj svět není a nebude tvůj.
Ach milý, můj milý!
Platíš krutou daň,
pro přístě srdce lépe si chraň.
Moře tě volá, do útrob svých láká
zavře do klece volného ptáka.
Vlny burácí, vítr nás ruší
a hlubina volá, že smrt ti sluší!
Ach milý, můj milý!
Život si chraň,
nechci po tobě takovou daň."
Ta slova proradná, prastará píseň
opět v mládencích vzbuzuje tíseň.
Křišťálové slzy, větru skučení
nic více než omamné sladké mučení.
Darmo ty krásné, darmo varují
tejně další srdce dnes zdolají.
A co je zahojí? Jen další vlna
prokřehlé tělo vyvrhne z lůna.
"Ach milý, můj milý!
Vyhni se moři,
nářek mrtvých drásá mi uši.
Ach milý, můj milý!
Můj zpěv je saň,
nesmíš zaplatit životem zaň.
Měsíc ozáří zas čerstvá těla
den za dnem, a žádná změna!
Vítr pach smrti nese mi k nosu
a já v tom vidím nižádnou krásu!
Ach milý, můj milý!
Zacpi si uši,
přežijí tady jenom ti hluší!"
Mládenec statečný, nedbá těch slov
pramálo zajímá ho hlubiny lov.
Srdce své zatratil právě v tu chvíli
kdy ho objaly hlubin zlé síly.
Marně sebou hází, rukama mlátí
už nikdy neokusí náruče máti.
Paní jeho srdce češe si vlasy
a pláče pro něj, i pro sebe, asi.
"Ach milý, můj milý! Nedbal jsi zas,
vůbec mi nevěřil, po celý čas!
ch milý, můj milý!
Vězní mě dosud,
můj vlastní krutý vražedný osud.
Každou noc zmírají nevinní tady,
byly jich stovky, tisíce, řady!
en pro lásku k tobě trpět tak musím
ach osude, ptám se: Co ještě zkusím?
Ach milý, můj milý!
Kde jsi teď?
Odejít za tebou chtěla bych hned!"
Kdo pro lásku boha moře odmítá,
kdo jeho návrhy stále zamítá,
ten se dočká pomsty jak se patří.
Chtěla člověka? Dostane jich za tři!
A kdo si takto drze jednat troufá,
nechť až do smrti si písní zoufá.
A že jeho urazila a to víckrát, různě,
nedočká se smrti, jen té pomsty hrůzné.