Noční zem

Na Oroth'i'mali (kopí Hor středu) když se postavíš, tak uzříš poslední paprsky dne. Hora je tak vysoká, že je posledním místem kam dopadají zlatavě narudlé střípky večerního slunce v celém Adieru.

Je to právě špička kopí, která zazáří jako diamant na těch několik posledních vteřin dne. Za jasných dní je možné ten záblesk vidět z celé země. Právě v tu chvíli končí v Adeiru den.

A tehdy všechno začíná utichat. Denní tvorové jdou spát a ti noční vychází ze svých skrýší. Přichází nejzvláštnější proměna, jakou si dovedete představit.

Jak slunce zajde najednou se v lese začnou ozývat jiné zvuky, přes pole začne vát jiný vítr a mezi horami najednou slyšíš podivné hlasy, jak spolu samy hory rozmlouvají. Moře se utiší a jeho vlny narážejí do skal jen tak jemně, jako by je chtěly ukolébat. Stromy v lese skloní větve níž, aby se skryly před nočním chladem a nebesa se zahalí do skrytu noční tmy, ve které vidíš myriády zářicích hvězd.

Na celé obloze tě vždy jako první upoutá rudý měsíc Hurün (Strážce) a modrý měsíc Grawok (Vládce).

Zanedlouho po nic si všimneš tří hvězd: Alwïa - Královna noci, jejíž namodralá zář provází poutníky i námořníky bezpečně po cestách. Krouží totiž na obloze okolo Spálenišť Harské pouště. Další je Tilwë - Temná tanečnice a nejjasnější hvězda na nebi, která neposedně skáče a není radno se jí řídit, ať už jdete po souši nebo se plavíte po moři. A Nakonec Fawël - Stařenka, která se trmácí kruhem okolo celé oblohy po celý rok.

Tak noc začíná na nebesích, ale na zemi?

Draci chrlí oheň aby v noci neměli hořící sny, orkové sedají okolo ohně, bijí do bubnů a hrají na své Haltry (kamenné flétny) melodie dávno zapomenutých bitev, trollové v lesích ukládají k spánku ptactvo a vyvádějí Lovce na první noční lov, divoženky prohledávají své pasti, jestli jim tam nespadl neopatrný dřevorubec nebo poutník, gryfové pějí písně v pradávných jazycích, které ani draci nepamatují a trpasličí horníci pod horami kutají stále dál, protože dennímu světlu nepřikládají větší váhu než mokrému kusu dřeva.

A zatím daleko od toho všeho sedí bard u ohně a vypráví příběh o tom jak končí den a jak se mění pradávná zem.

Není to však jen krásné vyprávění. Noc je nebezpečná, když ji neznáš. Okolo dračích skal stráží v noci duše mrtvých draků. Noční Jižní džungle se stává místem nevídaných hrůz, kdy květy vypouští své pyly, které dokáží člověku zatemnit mysl. Je to čas, kdy v Garwolských lesích ožívají stromy a jejich hlasy tě nechají zešílet, zatímco se ti jejich větve omotají kolem krku.

Je to čas, kdy je krása spojena s nebezpečím stejně, jako s bolestí a šílenstvím.

Noční zem je krásná a nebezpečná. Pokud ji neznáte, ztratíte se v ní a nikdo vás již nenajde, ale pokud znáte tajemství noci, spatříte krásy jaké den nikdy neviděl.

Když před ránem divoženky zahodí opatrnost rozdělají ohně a tančí okolo nich, někdy v jemných látkách z pavučin a jindy nahé a lesknoucí se potem ve víru hudby lesa a divokého tance. Když o úplňcích měsíců slyšíte elfské a satyrské sbory pět o kráse, lásce a přírodě. Když vidíte lovce, jak se pomalu blíží ke své kořisti, nejprve ji srazí a teprve potom, když se konečně kořist smíří se svou smrtí, jí jako milence ponoří tesáky do proudů života. Kentaurské rituály, kterými jejich šamani přivolávají duchy přírody.

Stejnou proměnou pak prochází zem znova, když přichází den. Jiná nebepečí, jiné krásy.

Ani nebezpečí, ani krásy se však nebudou nikdy rovnat tomu, co ví a skrývá noční zem.