Balada o běsech

I.
Nalaďte nyní svou mysl:
louky, lesy, háje
kde o tom, že kefír zkysl
vypráví si báje
prapodivná stvoření

…slyš ohýnku hoření

jedno čtyři hlavy nese,
další připomíná běse,
a tak dál, až to dá kopu;
jak vojáci do zákopu
skrývají se tito tvoři
v stínu ohně, který hoří;

hoří, hoří nepřestává
ta stvoření podlézavá
vykukují v stínu lesa,
zdvihneš ruku, hladíš běsa!

,,Ach ne, ach,
bude ze mě prach!”
kvílí poutník udatný
když doběhne do šatny
prach se z něj pomalu sype

…pomožte mu, dobří lidé!

vypadá jak chomáč vaty,
toť běsí dech jedovatý
dokáže, pomoci není
všichni jsou u vytržení

seběhla se celá šatna
kouká na poutníka z patra
,,…poutníče, kam jsi dal rozum?
i děcko, jemuž je osm,
ví, že běs se nehladí
doufám že ti nevadí,
že jsem ti dal dobrou radu”
řeknou, pyšně zvednou bradu

když zas oči k zemi stočí
div jim z toho nepřeskočí
zří tam běsa, který běsní
bojí se ho - kéž je nesní!
z okna kouknou, co nevidí:
kolem šatny plno lidí
lesní hrůzy k městu pádí…

vyházejte harampádí
ať se sem víc lidí vtěsná

tichý šepot budí ze sna
běsem stiženého muže
který se snaží, co může
zjistit, kde to vlastně je
kolem se nic neděje

že by mrtev? V jiném světě?
shrňme si to v jedné větě
běsu zdrhl tak či onak
nezopakuji to znova
,,Jsem rád, jak to dopadlo
skončete to divadlo!”

II.
Divadlo však dál se vleče
kde to skončil? Asi v lese
a o kus dál město stojí
momentálně pod příboji
monster z lesa, jenž se tlačí
k městu. mají hlavy dračí,
ploute, snad i paroží,
a v cestě jim překáží,
barikáda krámů z šatny

…čas je mnohdy nenávratný

jak závidím vratné lahvi,
vidět tyhle běsí hlavy

váhá poutník: pomoct, zdrhat?
není, život není kniha,
jeden těžko zvrátí masy,
když přijdou ošklivé časy

od města kráčí, nechtěně sní,
noční můry, kde monstra sní
celý svět, co dosud znával
před branami oblud nával

těžko se naděje vzdává
pomstychtivost není zdravá

obchází poutník města cizí,
dávno už nemá vztek,
na ty, kdo v šatně byli drzí,
strach je dost dobrý lék

avšak jiní sebe hledí,
v opevněných městech sedí,
odmítají prstem hnout,
pro jinačí světa kout

III.
jejich hloupost nezná mezí
stále ve svých městech vězí
naději hýčkají v kleci,
že odejdou tyhle věci
,,Snad až jedno město padne,
řešení se zjeví snadné”
doufá král, a v čirém strachu
pozoruje mračna prachu
v něž se jeho poddaní
pomaličku promění

s poutníkem v čele město se brání
král by chtěl bezpečí, to není k mání
podiví se jeho poddaní
Jak to, že je král nechrání?

král dříve něž město padne,
řešení nenašel žádné
sám panovník leží v prachu
mějte, běsi, úcty trochu!

neměli, vždyť jsou to běsi
,,Neznat úctu! Znát jen lesy!”

poutník se stal novým králem
musí však vystačit s málem
sotva si svět oblíbil
možná skončí za pár chvil
řady běsů končí v dálce

inu, držme lidem palce
aby jejich vzácný svět
mohl ještě vydržet