Smutky a ztráty

*

 

Skuhrání

 

Přítel s nímž půjčujem si slova

se ztratil v literárních hvozdech

asi nebloudí

Jen já chodím jako silueta snová

na marný protest čurám po zdech…

Mám žízeň velbloudí.

 

Jemu je hej – dělá si práci svojí

za paprskem si temným lesem kráčí

(a prý že - knihu píši !)

Jemu je fuk, že společná věc stojí

a že to k vzteku je i k pláči.

Však naděje to tiší…

 

Mám cíle vyšší

ve veršů říši,

avšak sám…

…se - jaksi - nechytám…

 

Krátce jsme působili jak tvůrčí dvojice, dokonce jsme měli společný autorský účet.... Pak se v říjnu 2009 odmlčel a já čekal… vím, že jsou někdy situace, kdy se věc nesmí uspěchat.

 

Cukr černě chutná po melase

v slunci příchuť stopy žabí mám

Po tobě je díra v prostoru i čase

Z obrazu mi zůstal jenom prázdný rám

Dva jsou třikrát více než jeden - no a zase

míň než jeden, když jsem  zůstal sám

 

kamaráde, kamaráde vrať se

kurvafix – co já se načekám

 

Pak jsem se dozvěděl, nebo z dosažitelných indicií usoudil, že trpí totální svalovou dystrofií. Při čekání na smrt – to asi není nálada na nějakou poezii. Napsal ještě cyklus Diagnózy, ale se mnou už nic dalšího nevytvořil. Nikdy jsem ho neviděl a ani nevím, jak se jmenuje. Pro mne existoval jen pod přezdívkou… Napsal jsem ještě jednu báseň o situaci jakoby  nazírané jeho očima…

 

Píšu o stošest

na chvíli zhasnu a nevidím,

co vypnout, abych necítil ?

že ze mne kdoscos

po kouscích krade

a nožem tupě vrtá

 

píšu proto,

že nikdo neuslyší

ústa zlou předtuchou

zavřená

 

píšu to vám

jak do mne hryže kopí

a přitom doufám

že nikdo nepochopí,

že nejsem schopen boje

neboť ruce a nohy

jako když nejsou moje

a ani pravdu

již těžko unáším

a kterou nelze sdělit

ani tobě a jí

 

budoucnost nejistá

kronika bezlistá

nač nový dům

tužka má

patří bolestem

a nikoli snům.

 

Už jdu,

snad spát...

Jo – to bych rád...

tak jenom dovětek:

 

Mám jenom strach

a to je blbý majetek

 

Takjaktak se zdá, že poslední naše společné dílko bude – bohužel – opravdu navždy poslední. I to bych oželel, jen kdyby zůstal….

 

Světlo a stín

 

Stín:

pod okny před vchodem někdo

škrtnul podrážkou o chodník
snad zhášel nedopalek
snad očima již u dveří přehlédl vypouklinu
nebo se naposledy přesvědčil
nezní-li mazlavě

 

Světlo:

suchý zvuk podrážky o něčem mlčí

škrt boty v dáli se postupně ztrácí

oharek svítí jako oko vlčí

v svítání vlhkém jak věčný psí patník

zhas‘ sám a ticho se do rána vrací

 

Až o půldruhého roku později se zase objevil, ale psal jinak, ale jeho švih a elegance slova byla překryta něčím, co prožil a co já bych prožít opravdu nechtěl. Nevím, jak bych to pojmenoval - snad těžkomyslností? ztrátami? čert ví... Z řady  náznaků jsem pochopil, že nepsal knihu, že kniha a nemoc byly smyšlené zástupné problémy - nebyl na smrt nemocný, ale prožil »jen« velkou osobní tragedii, která ho připravila o jistou lehkost a hravost veršů... jeho práce byly sice stále krásné, ale smutné.  Co já vím se naposledy ohlásil v říjnu 2013... snad používá jiný nick, je to jedno... pro mne je mrtvý a jako na takového na něj vzpomínám.

 

Dalo by se říci, že mne ošidil, zmátl, ba podvedl.... ale:  kdo by v tomto případě hodil kámen? Já tedy - NE...

Jen v dobrém... a s vděkem za to, čím mi -  aspoň částečně -  pomohl něco z poezie pochopit...

 

Jarda