Balkonove hrany

Dobrý je, že se učíme myslet na hru, kterou zijeme.

Zijeme tu vedle sebe tentýž vzorec hry bez počátku A konce.

V jednom okamžiku kopeme o život a dýcháme poprvé a v jiném umirame.

Každý z tech, co se kdy zve vámi, každý tak odlišný jako den a noc. 

A nemá smysl dneska mluvit v metaforach bez klíče a vize.

Už jsi zase na nebi, pozorujes verše jak se měni v rýmy a miluješ.

Miluješ to, že někdo miluje a z toho vznikají krásné věci.

A pak se lidé učí milovat tím podobnym způsobem a ty věci milovat. 

Učit se milovat jak vytvářet věci, v tom je krása pohybu.

A věřim ve skutečnou krásu, vnitřní krásu hlubinou.

Ve které se skrývá veskera hudba a tvořivost.

Bez niž by byl člověk jen sledem obrázků a výrazu.

Jen sledem tváři, nekonzistentni mapou obraznosti. 

A to se stávalo mne, jen mi dovolte nebyt osobní.

Mluvim tady o věcech, které dávají smysl jen tomu, kdo je čte.

A čtenářů moji lyriky je málo, ale hvězd ve zrození je nekonecne mnoho.

A proto stále bdim a zpivam myšlenku, ve které se uhnízdil krystal moře. 

Živoucí krystal moře a báseň plna nahého života.

V ni se ukryla hlubina, nota tvého života, perel spodina.

Vesmir je jedna velka sametova rodina a ty jsi z jeho dechu.

V samotném pramenku, ve svitku oběti budoucnosti. 

V delirijni okupaci mysli novými tvary, povrchy beztvarych vezi.

Nové mapy ustupují tem starým, nehledejte čas přátele, není li jej.

A v cyklech patrajicich po vtělení smyslu, po prycnach velkoleposti.

Usedaji panenské sny na pavlaci dějin.

Hroutí se do Embryonalnich paláců a trou ložiska noci.

Ničí nebohe tvory Země a noří se do jiného vesmíru. 

Už nic není na míru.

Jen šedivění balkonoveho okraje, jež zbyl z ráje člověka.

A ty se odivas do jeho tlukouciho rytmu.

Jako asperbergus slova, stepive obruče snedi a stinu.

Tak rozhor veskerenstvo tvých poloh nostalgie měst budoucnosti.

Naše cesta pokračuje po hvězdném prachu, do jeho spirály.

A ty nikdy neprestanes věřit, ani po milionech směrech myšlenky.

Myšlenky umírající ve věčnosti, pro kterou jsi mne sem poslal.

Poslal jsi mne sem abych měl jistotu.

abych zjemnil stavy o kterých se ti nesnilo.

Pro poslední svitek univerza a jeho energie.

Nebot my všichni jsme univerzální energie.

Pripravujici se na odchod, transformaci.

V jiné formě, v konecne podobě. 

V bestialnim zlu, za maskou našich tváři.

Ve je v pořádku,  neochrnul poslední dech.

Stihoman je pokoren a my jsme tím samym.

Už v žádném z Vesmíru,  peklo telesnosti nás nečeká. 

Letíme oblohou a sbíráme metrum nevysvětlitelných extazi.

Pravis mi, že v tomto okamžiku trojbodove rapsodie přítomnosti. 

V teto jedine přítomnosti, se ukrývá plamen vášne po muzice neskonalych pramenu.

Ale o tom už jindy, Můj smrtelný princi netusene euforie na počátku světla.

Sam usedas v rozkoši a pro Tebe nehorici lidskosti, je má samota.

V te se uzardis a nezahynes, jsi totiž žena v muži milující nebe i den. 

A ticho po pěšině pozre jen nedozraly sen.

Děkuji v něm.

davam a zhasinam vicka plna slov.

obratte list

k výšinám!