Ze sbírky Věcné názory

Slunce líbá koruny stromů na západním obzoru a svou nekonečnou září dává z posledních sil sbohem dnešnímu dni. Poslední paprsky světla dopadají na mé tělo stojící opět čelem k západu Slunce, jako to dělám každý den, dívám se na něj a přál bych si být jako Slunce, ikdyž jen jednou a jen na chviličku...
Svět utichá a slyšet jsou jen cikády zpívající svůj večerní kánon do rytmu zvuků větru prohánějícího se větvemi stromů nedalekého lesa. Stojím tu jako každý den a ptám se jaké to je někde jinde. Za svůj zatím nepříliš dlouhý život jsem poznal pouze jednu krajinu a to je tato, za letních večerů překrásná, za zimních nocí krutá a nebezpečná ačkoli je stále naší matkou, tak ji zveme, tak ji milujeme.
Mnoho jiných krajin se však rozkládá na tomto světě. Nekonečná voda a nekonečné duny, nejvyšší hory a nejhlubší propasti, malé vesničky i obrovská velkoměsta. Velká města mě přitahují asi nejvíce, chtěl bych jednou zažít ten rozruch, miliony lidí v jednom velkém chaosu, spěchající žít své životy.
Sním o tom, že jednou budu součástí toho chaosu, že k němu přispěji.
Jednou, možná jednou, teď tu ale pořád stojím a pozoruji poslední sluneční paprsky za obzorem, jak dnes opět prohrávají v nekonečném boji s temnotou, jen aby ráno mohly opět zvítězit.
Od jihu se zvedá teplý závan větru a předává mému tělu poslední teplo dnešního dne, začíná chladná noc. Chlad mi nevadí, nikdy mi nevadil, je to taky důvod proč tu jsem...Ikdyž nevím proč jí říkají studená..
Někde ve světě na mě zcela jistě čeká teplo dotyku avšak ne zde, ne v této zemi.

Večerní stesk jaderné hlavice
Ze sbírky Věcné názory