Střípky z kocoviny

  Ospalé malomĕsto. Producent z Uk. Přátelé z Brna. Ze Slovácka. Potácející se z Míru. V míru. Jdou se mnou. Sotva střízlivou tmou. Temnotou. Břitkého rána. Sedíme u vyhaslých kamen. Popel je neurčitá blaženost. Vzpomínka. Plíživá tísnivá krása. Opojení. Láska.

 

 Přátelé jsou z atomů a částic. Ta práce, vášeň a úsilí. Ve stĕnách nekonečna. 60's kový vibe. Psychedelické ráno někde v mexiku. Na slovácku. V houbovém rauši. Toulavý vandrák v kříženém posedu na baru. Medituje. Křiklaví tricksteři. Úsměv tajemství.

 

 Vlak uhání jako setmĕní. Zavírám oči. Přes víčka mi tancuje energie. Matrice. Silný vjem bez hranic. Dojíždĕjící záblesk. Přízrak. Tandem. Promenáda duchů. Mixtape vĕdomí. 

 

Usilující moment. Jsi Ty. Je krásná. Spící. Energie. Neprobuzená. Nevyjádřitelná. Přesto pokoušivá. Pokusitelská. Tvárná matérie ducha. Ze střípků záblesků postoluji blues. Synťákový oblak. 

 

Mezitím v baru. Purpurový haze. Za víčkami matrice skutečnosti. Dýchat ten moment. Vyčerpanost. Thea. Láska. Svatá mexická hostie. Matka. Ochranitelka. Úžas mládí. Nekonečno. 

 

To vĕdomí věcí. Kontextů a uvĕdomĕní si uvědomění. Úzkost si mne našla. Na konci rána. Přátelé v momentu. Počátek strachu. Ze začátku reality. Ze začátku pracovní doby.

 

Utíkám. Ze zbytků logických postupů se oblékám. Viktore? Ty už jdeš? Ano, tedy ne. Rozpor. Prostor k rozhodnutí. Zůstanu na vteřinu. Přesto odcházím. Přesto je miluji. Prej se mohu kdykoliv vrátit. Tíha zodpovědnosti mne přenese mĕstem.

 

Střízlivá bdĕlost skutečnosti. Tak hektická a přehrocená. Skřípání brzd. Aut. Zvuků. Metaskutečnosti. Ospalé rodné mĕsto a jeho kola. Ty krásné ranní barvy a jejich kontury. Přebĕhneš na druhou stranu. Dopamin tě nenechá spát. 

 

Padá soumrak za okny vlaku uhánĕjícího do moravské metropole. Jaká to byla krása. A přesto vzpomínám na cestu. Na Nika. Na Matyho. Na Theu. Při poslechu Comet is Coming. Afterlife mne vrací do studia. Do toho nejlepšího mexického baru jaký jsem si mohl přát. 

 

A v hlavě 

mi utkvĕla myšlenka

na to bdĕlé něco 

na přízrak skutečnosti 

na úsilí v zákulisí dĕní 

které pohání tento svět 

za oponou smrti je čirá energie 

jsme to my bez tĕl a displejů 

jako archy nových a avatarů

 

a to všechno chci napsat protože mi chybíš 

má vesmírná maminko 

znovu jsem poodhalil lůno

a vtavil myšlenky do slov

jako malíř 

Jako skulptor 

jako tvůj básnický syn

 

chybíš mi moc

vzpomínám na tu bdĕlou hrozivou sílu

která pohání tento iluzorní svět 

na ty rozhodnutí co tě dovedli tam kde jsi

na to co tě nutí se ptát 

a tančit mezi koncepty 

proč je život takove scifi

a přesto ta romance 

světla a čas a hudba a Láska a vesmír 

 

Miluji když miluješ ty střípky na obzoru 

...