Dopis příteli Eduardovi

Posaďte se, posluchači, a dobře mě slyšte.
Pokud máte špatnou paměť, zápisky si pište.
Uslyšíte historku o překročení milníků,
Příběh vlastní jen někomu od prokletých básníků.
Jednoho dne K. H. Mácha vstával ráno z mechu,
Protože vstal levou nohou, nevyhnul se pechu.
Po probdělé noci nastalo mu krušné ráno.
Jeho lože organické bylo lesem zváno.
V lese bývá snídaňové menu dosti chudé,
Šel se kouknout vzhůru k hradu, snad tam něco bude.
Když vyšplhal až nahoru bílým mrakům vstříce,
Námahou a hladem mu už červenaly líce.
Lačný jídla na snídani uzřel chutnou housku,
Zamířil k ní rychlým krokem, chtiv si zobnout kousku.
Když se dotkl, byl šokován minerálním chladem.
Takto zrazen brzy seznal, že je Houska hradem.
„To je ten hrad, jenž je opředený spoustou legend.“
zvolal a ukázal úsměv jako tajný agent.
Proběhla v jeho životě jedinečná chvíle,
Jako první v historii přál si černé brýle.
Kdysi slyšel o tom hradě spoustu temných příběhů,
Ověří-li jejich pravost, rozhodl se za běhu.
Jak by náhodná osoba bez rozmyslu řekla,
I on věděl, že se blíží vstupní bráně pekla.
Když ji uzřel, vypnul smysly a především mysl
A uvízl v přemýšlení, zda je mysl smysl.
Vstoupil tam s úmyslem vidět Satanovo sídlo,
Uvažoval totiž, jestli mají v pekle jídlo.
Kráčel temnou průrvou v skále studeného podhradí,
Hledal kohokoliv – doufal, že mu cestu poradí.
Když konečně našel východ a viděl den světlý,
Vlivem uličního smogu cítil se jak fetlý.
A tak romantický básník vstoupil v světlo neonů,
Vyběhl třeskutě rychle bez známého pohonu.
Se zděšením ekologa rozhlíží se po nebi,
Měl by se už někdo mrknout tomu vzduchu na bebí.
Slunce vidno avšak nebe veskrze je šedivé,
svlékl sako, jež mu bylo už pramálo sedivé.
Tak bezcílně bloudil Prahou, pekelníka stopoval
a pak kdesi na náměstí chvíli cosi sledoval.
Ďábelské se řítí monstrum s pekelnýma očima,
do jehož úst by neposlal ani zlého otčíma.
Tlamy má alespoň čtyři, lidí mnoho vyvrátí.
Sežere jich další várku, pak je zase navrátí.
Červeně jim svítí zraky, nohy mají cyklické,
toť bestie ze zjevení nebo z básně lyrické.
Dumal, zdali vázne ve snu, jestli to vše pravda je.
Nevěděl náš milý básník, že jsou to jen tramvaje.
Přesvědčený, že je v pekle, prodíral se davem dál,
zatím, co mu pouliční houmlesák do rytmu hrál.
Lidé divní, nepřátelští, v prapodivných oděvech,
jen pár chlapů s flaškou rumu zpívá divný popěvek.¨
V tichosti se lidé plouží s nepřítomným výrazem.
Takovouhle masou lidí byl náš Mácha zaražen.
Pak zahlédl jednu bloncku - tvář jak by sežrala duhu.
Strach zápasil s jiným pudem, vhodným k zachování druhu.
Za tenhleten dárek boží nenacházel slova díku,
ať byl v pekle nebo v nebi, stále hledal erotiku.
Nakonec však zvítězil strach, Hynek se chce vrátit domů.
Jeho výlet už se chýlí rovnou čarou k bodu zlomu.
"Ocitl jsem se již v pekle?" ptá se dosti zděšeně.
Dívka chvíli uvažuje, barví se od zeleně.
"Možná máte, pane, pravdu, peklo v Praze vidí mnohý."
Máchu tento názor zděsil, další dotaz byl již strohý.
"Jaký je rok?" Ptá se Hynek "Tohle přece není Praha."
"Dvoutisící šestý," říká "marná je rozumu snaha."
Kriste pane, to nemůže být myšleno doslova.
Tuhle hrůzu nepředpoví ani lití olova.
V děsu bloudí dál a zas dál. Srovnává se s futurem.
Znechucen tou skutečností plive na špinavou zem.
Běžel, šel a zase běžel, až doběhl do lesa.
Rád, že vidí známé místo, infantilně zaplesal.
Skrze keře, skrze stromy cestičku si prorazil,
viděl hrad (již blízko zemi - zřejmě díky erozi).
Přes pár změn si uvědomil "Tohle místo přece znám."
Díky šoku, díky horku ale neví kudy kam.
Bezradností už si zoufá, potřebuje hrobníka.
Nebo nejlepšího mudra, dá si prostě šlofíka.
Když pak znovu očkem mžoural a zatínal ruce v pěst.
Zjistil, že vzbudil se v roce osmnáct se třicet šest.
Doma sedl si ke stolu, s tím se musí pochlubit.
Napíše třeba Edovi. Znalost mu chce prohloubit.
"Ach můj milý Eduarde, vyslechněte hrůzný příběh,
právě jsem z té strašné mise, nedočkav vám napsat, přiběh."