Hlas svědomí

Hlas svědomí

Slyšíš, jak ty zvony zvoní?
Zvuk, ze kterého tě hlava bolí?
A tvé ruce třesoucí se,
blížícím se krokem více.

Tvůj dech se zastaví,
zvuk z cely se zatají,
klíč v zámku začne chrastit,
a ty víš, že je čas se spasit.

V chodbě, tě už čeká cesta,
tvůj začátek či možná léčka?
Lhostejně na tebe hledí,
ty však víš o možnosti třetí.

Zkusíš to, co provedla si?
zabiješ zase, v tom krátkém čase?
Tvá příležitost se blíží,
avšak hodiny tě tíží.

Běžíš, máš osud v rukou,
v tom krátkém čase, skrytou zbraní útočíš,
ale život tě zklame, bohužel zase,
protože v rukách dozorce, ocitáš se.

Tvá příležitost vypršela,
možnost volby, zabila tě,
třeba by ses zachránila,
ale zvolila sis špatně.

A tak tě vedou na hranici,
chtějí tě upálit, jako čarodějnici,
oprátka by byla mírná,
protože za smrt obětí, jsi vinná.

Marnotratnost, se ti zalíbila,
a jediná cesta, přes manžela byla,
nedala jsi mu dědice,
a věděla jsi, že vyměnit tě chce.

Za tu druhou, krásnou pannu,
v modrých šatech, půvabnou dámu,
s dlouhými vlasy, barvy slunce,
netrvalo dlouho, než zbavila si té se.

Stejnou zbraní, ve stejný den,
děvče mladé, překrásnou jako sen,
našli mrtvou, na polích za lesem,
s hrdlem rozříznutým, neznámým předmětem.

Už se blížíme,
konečně do cíle,
a lid dobrý obrací se,
proti tobě volajíce.

Na hranici stojíš,
čekáš na úděl boží,
začínáš, svých hříchů litovat,
a k bohu své modlitby, tiše posílat.

Oheň se však blíží,
a ty zjistíš, že křičíš:
„Odpuste mi dobrý lide,
zachraňte můj život přece,
nesmíte mne upálit,
smilujte se!“

Odpověď už neslyší,
plameny tě utiší,
hranice už hoří,
prach ve vzduchu víří.

Po chvíli, ten žár pak zhasne,
a jediné, co po ní zbyde,
jsou střípky spony,
vražedné zbraně,
kterou své oběti, poslala do ráje.