Vlkodlak

Mé tajemství, mé pravé já jsi chtěla vidět
já moc nebezpečný jsem pro tebe
skrýval jsem to, začal jsem se za to stydět
přes to jsi to chtěla objevit, přesvědčit sebe.

Stojíme v lese, hledíme si do očí
já přikyvuji zda seznámena jsi s pravidly
ty souhlasíš, slzy ti do očí vyskočí
kdyby byl problém, domů a pryč radši jdi.

Kosti v mém křupají, mé tělo se mění
tvá tvář i tvé vlasy strachem bělají
já bolestí trpím pro tebe, není to žádné snění
oči tvé nevěřícně hledí, ústa tvá sténají.

Stojím tu před tebou, hrdý v celé své kráse,
v černé srsti, rudých očích, ve tváři vlčí
čekám, až přijdeš ten krok a obejmeš mě v tvé lásce
však tělo, ústa tvá i duše strachem mlčí.

„Ty netvore jeden ohavný, co stojíš zde přede mnou
jak mohls mi zatajit tohleto prokletí ?
Doufám, že láska, city a myšlenky na tebe uhasnou,
počkám si dny, měsíce, roky i celá staletí.

Doufám, že zhyneš za tento trest, co jsi mi udělil
a tvé tělo bude hnít při žáru Slunce,
snad stejný trest tě stihne a bůh tě neušetřil,
nechť tvé tělo trpí a duše tvá se utopí v nemrtvé tůňce.

Se slzami v očích utíká pryč
netvor stojí jak přibitý, zděšen a šokován
kapka agrese dopadá do kalichu, přelomí strom jak tyč,
rozběhne se na druhou stranu touto situací vyprovokován.

Na skále vysoké a osamnělé netvor stojí
ozářen Měsícem vzpomíná na krásné chvíle
kdy s dívkou vysněnou láskou a štěstím se spolu brodí
náhle andělé se zjeví jak na překrásném díle.

Anděl bílý, křídla nádherná, plášť jemný ve větru se třepotá :
„Nemusíš svůj život ukončit, konej dobro, pomož lidem, splať své hříchy.“
Anděl černý, křídla netopýru podobná, plášť roztrhaný, oheň na něm plápolá
„Zapomeň na něj, nechť po tobě krev zůstane, připrav je o to, co oni tobě zničili propíchaje tebe dýky.“

„Z hříchu se jen hřích zrodí, ty dobro v sobě máš,
čas všechny rány zhojí, léčivým hedvábím rány překrývám.“ 

„Hloupý on je, k lidem je moc shovývavý, na mě přeci dáš.“
Uroní slzu a náhle zavrčí: „Tebe zlo, tebe já si vybírám.“

Zlo se opět ozývá: „Vzpomeň si na ty, co ti ublížili,
ať nemohou se smát, ty co se ti posmívali,
ať nemohou již ublížit, ty co ránu ti uštědřili,
ať nemohou již vidět, ty co krásu v tobě neviděli,
ať nemohou již milovat, ty co tebe odmítli.“

Bílý jen přihlíží a nevěří svým očím,
„Copak nezbyla v duši tvé alespoň část lidskosti ? Přece jenom...“
„Drž už hubu chudáku, nebo tebe zničím.“
Zlo se jenom směje: „Jen tu slabost přelom !“

Vlkodlak se rozběhne s krvelačným zavytím k zářícímu městu,
neohlížeje se zpět vbíhá do města liduprázdného,
skryje se do stínu mezi budovami, malou stezku,
má štěstí, hned narazil na člověka známého.

Znal ho z minulosti, ano, byl to on
ten, co ukazoval ostatním jak moc jsem chudák,
na škole se ho báli jak mafie Don,
stačilo máchnutí drápy po obličeji a je z něj mrzák.

„Kdo velký byl, ten teď za své chyby platí,
již nemůžeš se dívat na krásy, když předtím jsi zlu přihlížel,
ten co poroučí ostatním ať slabší mlátí,
teď slepec jsi, děti se ti můžou smát, stejně jako jsi ty vyhlížel.“

Poté opět predátor ve stínu mizí, po městě se potuluje
narazí v parku na partičku, ano, jsou to oni
hlavně je tu ten, co celou dobu tvoji mysl smíchem oslabuje
„Trest tě nemine, za vše svou odplatu daruji ti.“

Vybíhá ze stínu a vráží drápy do chřtánu, ozve se křupnutí
potoky krve, nelidský řev, dolní čelist na zem padá
„Již nemůžeš se smát, když smál ses nad ostatních slabostí,
teď stejné monstrum seš, jako ty, kterým se tvá duše smála.“

Měsíc mu svítí na krvavou stezku posluhovače zla
jeho mysl je zastíněna agresí a temnotou
není vidět, je jak stín, jeho oči žhnou, v duši tma
kam jeho temná packa dopadne, květiny a růže nerostou.

„Je to ona ? Idana ? Ta zlomila mi srdce !“
Místo lásky v očích jenom smrt,
„Tak konečně dočkal jsem se srdce přece !
Již nemůžeš milovat, když z tvého srdce krve si dám hlt.“

Bestie však zavětřila, poznala ten známý pach,
„Ty...ty mé tělo trápil jsi, teď čas na odplatu nastal !
Každý den ty mlátil jsi mě, vytvořil jsi nenávisti vztah.“
Skáču na tělo jeho, všechen ruch tam ustal.

Tma, po chvíli se probírá lany k stromům svázán,
vlkodlak tam nad ním stojí, slina s krví na tělo mu dopadá
„Neměl jsi se budit červe, nechám tě tu ležet vránám !“
Máchne drápy, hrozný křik, jeho noha na zem padá.

„Poznáváš mě kdo já jsem ?! Teď smrt a soudce.“
„Ušetři mě démone, přec hříchu je má duše čistá !“
„Opravdu nic ? Vzpomínej !“ hnáta udeří prudce,
chudák jeden zase křik, neslyší ho nikdo, druhá noha na zem padá.

„Ty mlátil jsi mě v minulosti, ponižoval, trýznil.
Zábava to pro tebe byla smál ses a radoval.“
„Omlouvám se, omlouvám, že duši jsem tvou tísnil.“
„Už je pozdě.“ Ruku utrh a s chutí ji zlamoval.

„Dodržím to co jsem slíbil, vránám žrádlo nechám.“
„Co se s tebou stalo ?“ „Se mnou ? Prokletí a radost.“
S úsměvem mu poslední tu ruku trhám.
Od krve on odchází, král, žádná starost.

Znaven vlkodlak se po ulici prochází,
v duši byl spokojen, však smutek se dral na povrch,
náhle se zarazí, vidí ji, co v lese ho opustila, plačící,
zvíře se v něm probouzí, srazí ji k zemi, jak nevinnosti pohár by převrh.

Hlava její prudce dopadá rozbíjeje se o zem,
slzy jí tečou, ztěžka dýchá, sotva mluví,
„Ty...v lese jsi byl alespoň trochu člověk, teď jsi zvíře jen,
láska by vše zahojila, pořád tě já miluji, však už ti pomoci není.“

Naposledy vydechla bestii v náručí,
ta zničená a ponížená na kolena padá,
slz řeka vydrala se na povrch, smutně zakňučí,
„Ano, teď bestie se ze mě stává.“

„Však jediný mi ublížil více než všichni předtím,
byl to ten, co k zabíjení mě nabádá.“
Se zavytím utíká ke skále prořezávaje se vánkem letním,
jenž svojí teplotou roznáší smrad jak tělo se rozkládá.

Na skále tu andělé společně již čekají,
vlkodlak sem přichází a duši svojí vládne,
vyskočí do výše andělů, všichni se lekají,
zarytýmy drápy anděla černého na zem táhne.

„Co to děláš ty zvíře bídné ? Přestaň, přestaň, nech mě být !“
„Nyní tvůj trest tě čeká za vše, co jsi udělal,
že bestii jsi ze mě stvořil, už nemáme právo žít.“
S příšerným zvukem a bolestí obě křídla utrhal.

„Nyní již úkolu zde nemám, muka na mě čekají,
za pomstu spáchanou když zlem jsem byl zaslepen,
peklo mě již volá, ďáblové mě lákají,
můj uzel života je strážci osudu rozpleten.“

Bez váhání, bez myšlenek dolů k zemi padá,
anděl bílý přihlíží nemohouce zasáhnout,
vlkodlak dopadá lámajíce si vaz, hrob mu tvoří kvítka mladá,
slzy anděla bílého se na pusté skále rozkápnou.

Všude je klid, mír, ticho,
ze slz pár vyrostla na skále bříza,
jen jediná slova zní ve větru:
„Mé pravé já jsi poznat chtěla.“