Čekání na upíra

Půlnoční přízrak na křídlech,
stín po hrobkách šplhá,
choulíc se strachy tajím dech,
mezi kříži válí se mlha.

Rakev jen temnotu skrývá,
cítím z ní těžkou vůni,
všechna moje víra
mizí v hluboké tůni.

Kde jen je to tělo?
Ptám se zas a zas.
Dávno zetlít mělo,
Vždyť už je to dlouhý čas,
co nad ním zazněly hrany.
Moje srdce svírá mráz,
Co to? Vidím vrány.

Temné ptáky, posli smrti,
cosi ke mně vábí,
strach v náručí mě drtí,
zima mě něžně hladí.

Přeci nebudu věřit pověrám
ve věku počítačů?
O sloup hrobky se opírám,
nevěříc tiše pláču.

Snad jen čísi ruka nenechavá
tělo z rakve odstranila,
snad noc temná hravá
si ze mě vystřelila.

Ale co když v dávných pověrách
zrnko pravdy vězí?
Jak vysvětlit, že po horách
těla bez krve leží?

Jak vysvětlit, že sestra moje milá
ztrácela barvu v tváři.
Její pleť sněhově bílá
na krku dvě ranky září.
Snad napadlo by každého z vás,
že netvor nočního času
její život zhas
a zhubil její krásu.

Zdráhala jsem se uvěřit,
zmocnila se mě krize,
stvůry, jež krev musí pít,
zná přece jen televize.

A teď tu s kůlem stojím,
Rozum zatemněn žalem,
Čím dál víc se bojím,
Dost možná že právem,
že jen výplod mysli schizofrenní
na mě ze tmy zuby cení.

Slyším nářek stromů,
jak jimi vítr zmítá,
chci se vrátit domů,
který bezpečí mi skýtá.

Zlověstný nářek sýčka-
srdce mi v krku buší,
právě mi zhasla svíčka,
tvor, jenž nemá duši
se možná nyní vrací.
Slyším šustot křídel,
kéž jsou to křídla ptačí!
Když nemrtví vchází do svých sídel,
určitě neslyšně kráčí.

Strach je hravý jako dítě,
baterko, jen sviť,
chytil mě do své sítě
a nechce mě nechat jít.

Slyším čísi tichý dech
jako syčení hada
po mramorových zdech
se stín do hrobky vkrádá.

Živoucí legenda, upír, nosferatu,
jsem jen socha strnulá,
neschopna toho hmatu,
kterým bych stvůru zničila.


Vrah mojí sestry, budoucí vrah můj
oči jak řeřavé uhlí.
Pane Bože, při mně stůj,
proč jen mi ruce ztuhly?

Vrhá se na mě krvavý vrah noci,
Avšak náhle je odmrštěn v dál,
zasažen vyšší mocí.
Jeho zrak nenávistně plál,
ale mě vrátila se síla.
Netvor zlobně řval,
když jsem se křížem zaštítila.

V zuřivém tanci máchal svými křídly,
Když tu první slunce proud,
odpověď na vyslyšené modlitby,
přinutil ho v rakvi spočinout.

Jak nehybný a svěží
v rakvi nehnutě leží!

Jen sladce spi, upíre,
už budeš spát navždy,
kůl do srdce se zaryje,
já dopustím se vraždy.

Mene, mene tekel,
skončíš v jícnu pekel.

Strašlivý výkřik a pak jenom klid,
Dílo dokonáno, já můžu odejít.

Jenže v kraji není mír,
další člověk umírá,
prý obrovský netopýr,
znovu větřím upíra.

Neskryješ se přede mnou, ohavný krvesaji,
objevím tvou skrýš
a svatí mi svou sílu dají
zabít tě, když spíš.

Ale běda, už tuším, kdo po krvi baží,
kéž bych její tělo v popel obrátila.
sesterská láska úkol můj maří,
opustila mě všechna síla.

Nemůžu spáchat tento čin,
na mých tvářích řeka,
v hrobce sestřin stín
již netrpělivě čeká.

Teď dobře poslouchejte,
lidští trpaslíci,
na paměti mějte,
že upír nemá city.

Jeho srdce nebije,
soucit je mu cizí,
krvelačná bestie,
v hrobce tiše mizí.

Najděte a zhubte bestii,
která nemá duši,
nenechte se obelstít,
když to na vás zkusí.

A možná, že stvůra, jež zuby zlobně cení,
doufá tajně ve své vykoupení.
Zde v hrobce první od kostela
Čekají na vás dvě spící těla.
Přijďte s prvními kapkami rosy,
Bezcitní upíří vás o to prosí.