VLČÍ SMEČKA

Byla mladá, šťastná, bohatá. Dcera anglického lorda, květinou v tom středověkém hnusu. Chránil ji a vychovával, žena zemřela při porodu.
Stala se dědičkou.
Ani nestačila otce do hrobu uložit, houf mladých supů, chtivých po titulu a majetku přilétl.
Odolávala, srdce jednomu mladému dala. Nechtěla nikoho, ale co žena zmůže v prostředí vlčí smečky.
Ten nejprohnanější ji na cestě ke králi, kde potvrdit svá práva měla, unesl a na svém hradě uvěznil, aby ji ke sňatku donutil.
Pak ke králi jel, a práva svá manželská na králi vymámit chtěl. I vyslechl ho jeho král, mezi boj psů a fen se vtáhnout bez zisku nechtěl.
Kvůli hraběnce také žádné kroky činit se mu nechtělo, zčeřit poklidné hladiny smečky není dobré.

Tyto zprávy mágovy se donesly. Lidí se stranil a oni jeho. Báli se. Ne bezdůvodně. Nikomu sice neubližoval, ale vždy dostal, co chtěl, i král na něj dal.

Do hradu královského vstoupil. Ke komořímu ho uvedli.
„Co zde chceš?“ zeptal se komoří a chmury na čele se zjevily.
„Divné zvěsti o nerozhodnosti krále se mi donesly.“
„Hlouposti díš, král dobře ví, co dělá.“
„ Když ví, tak ví, doufám, že do pořádku to dá.“ A v očích se mu blesky objevily.
„Určitě“. Snažil se ho uklidnit komoří.
„Vyřiď králi, jestli do sedmi dnů se stav nezmění, sám zasáhnu.“
Mág se zasmál a komoří strnul. Věděl, že mág do větru nemluví.
Vzdálil se.
„Jo, týden, po smrti by byla, král majetek by shrábl…“ pomyslel si.

Na cestu se ihned vydal.
Jel celou noc, nebál se lapků, ani zvěře.

Odpoledne druhého dne k mostu přes řeku dojel. K mostu, před městem, kde hrad supa byl.
Do cesty stráže mu vstoupili.
„Dál, pane nesmíš“.
„když myslíte, zastavit mě zkuste.“
Se strachem se pohnuli směrem k mágovi.
Dokonale znal magii ohně.
Jak ruce se zbraní zvedli, šat na nich začal hořet. Nejen to, jak se rozzuřil i jiné síly ovládat uměl.
Obloha potemněla, blesk do strážnice udeřil.
Popálené a vyděšené stráže včetně přítomných vesničanů na útěk se dali.

Do města vstoupil. Vnitřním zrakem viděl vše. Hledal a nalezl. Už u kůlu jako čarodějnice připoutaná je, hranice nachystána.
„Já vám dám, co zasloužíte, stádo tupé“.

Na mnoha místech ve městě požár vzplál. Vichřice pár střech rozmetal, pak déšť, pro jistotu, hranici zmáčel. Co kdyby se jeden náboženstvím posedlý našel.

Město se vylidnilo. Do svých doupat zalezli, strachy bez sebe.
Na náměstí v klidu dojel.
Usmál se na ztrápenou dívku, vlasy ve větru, slzy sušící, zoufalou, opuštěnou.
Pocítila ho, hlavu zvedla, prosebný pohled poslala.
„Neboj se, už je po všem“.

Řetězy se rozletěly samy od sebe. Ještě pár blesků na město seslal, aby klid od lidské zvěře měl.
Na připraveného koně posadil, do bezpečí odvedl.

„Sama žít, ani vládnout nemůžeš, vlci by Tě roztrhali“.
„Vím“
„Milého máš…“
„Jak to víš?“
„Já vím všechno.“
„Mladý je a srdce na správném místě má, pomohu vám.“

Svatba se konala. Mladý vlk a sličná děva. Moudrý stařec na svatbě byl.
Dokud mladému vlku zuby nenarostou, svou mocí smečku mág drží v uctivé vzdálenosti.

Král, vida kdo mladý pár chrání, od mladého páru dar přijme, mladíka do své družiny začlení a se svatbou nejen souhlasí, i zdravici pošle.

Mág si s dětmi hraje, smích a štěstí v hradě. Žádné nebezpečí nehrozí, dokud mág žije.
Co pro mága, jenž pokolení po pokolení vidí, tato chvíle je. Vteřina?

Smutný je, co vidí, mordy, násilí, tupost a nevzdělanost.
Zasnil se. Snad to jednou bude lepší.
Snad.
Nebo se bude muset zase před mocnými zjevit a ... zasáhnout, aby spravedlnost nastolena byla?
Kdo ví?