Je jen kousek nad ránem

Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, který změní
tvůj domov v peklo, lásku v znásilnění.


Jde krokem kulhavým kolem zhaslých domů,
s šelestem větru se mísí jeho dech.
U nohou se mu svíjejí stíny větví stromů,
bledý měsíc zakrývá obrys nízkých střech.


Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, který změní
tvou postel v skřipec, volnost v zatracení.


A teď se zastavil pod blikající lampou.
Je to ten dům, jenž tak dobře znáš.
Ten s nízkými okny nad dřevěnou rampou
- je to ten ve kterém domov svůj máš.


Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, který změní
tvůj pokoj v jatka, slavnost v zabíjení.


Dívá se do oken, vidí tvou tvář.
Jsi doma sám - to je mu vhod.
Tiše se zasmál, opouští zář
a pokládá nohu na první schod.


Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, který změní
tvé dítě v maso - bolest z nezemření.


Sám ulekneš se a srdce ti buší,
ten skřípot od dveří! Není to sen?
V takové chvíli zlo každičký tuší...
Snad zamkl jsem pořádně ty dveře ven!


Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, který změní
představu v pravdu, křivdu v nesmíření.


Nůž klouže po dřevě, zámek ven páčí,
na zšeřelé chodbě obrys se míhá.
ty bereš si nůž a pomalu kráčíš
k dveřím v nichž táhne se hluboká rýha.


Už zvýšil se ti tep,
klepy, klepy, klep.
Už přechází tě sluch,
na dveře buchy, buch.
Už v mysli vidíš - tupá kudla
co v jeho rukou celá zrudla.
Blížíš se k dveřím. Krok-sun-krok,
a za nimi stojí vrah a cvok.


Zaskřípal pant, zámek už padá.
Teď šikla by se dobrá rada.
To je ten muž, co život v smrt mění.
Však jsou dveře dokořán - a nikdo tam není.


Je jen kousek nad ránem,
on vyšel ze své skrýše ven.
Je to ten muž, co nic nezmění,
protože není,
protože není.