Polednice

Polednice

Kdes, Gimouši, kdes?
Proč všude vůkol vřes?
Tu rybník, tam bažina,
tys v Kytici Karla Jaromíra Erbena!

Na Gimouše padnul žal;
„Kde já se tu vzal!“
V rybníku šplouchá cosi,
snad koupe se tam kdosi?

Ošklivá u rybníku stařena,
máčí si tam kolena.
Na břehu kolena dře si,
„Mýdlo mělo tu být kdesi!“

Na topoly volá Polednice:
„Vodníku, mýdla není více!“
„Oj, polednice, stařeno!
V drogerii měli zavřeno.“

„Jak umýti si kolena,
když mýdlem nejsou natřena?“
Polednice zkřiví hnát,
„Gimouši, přines saponát!“

Gimouš k úkolu se nechce znát,
V baladě nelibo mu hrát!
„Och, Polednice, divá stařeno,
jak přání tvé může býti zlomeno?“

Na topole podle skal,
zelený mužík zatleskal.
Zatleskal a praví:
„Mé přání hned to spraví!“

Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
Vodníkovi planou líce,
utopena již je Polednice.

Na kocoura vodník upře zrak:
„Gimouši, tys Polednice, tak!
V baladu tě nořím hladce,
to nejcennější musíš vzíti matce!“

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle husar a kočárek
hrej si - tu máš kohouta!“
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku
„I bodejž tě sršeň sám!
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváře osrstěné
pod kožichem osoba;
ocas křivý, břicho prázdné,
hlas - vichřice podoba!

„Dej sem jídlo!“ „Kriste Pane,“
sahá na ní pazoura!
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť - kocoura!

Ke stolu se plíží tiše
Gimouš jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
hrnec chopíc na svůj klín.

A vinouc jej, zpět pohlíží
běda, běda obědu!
Kocour blíž se plíží,
blíž - a již je tu!

Již vztahuje po něm tlapu
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám hrnec přimknutý;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak oběd – sežratý!

Táta hledí po sednici
„Kde maso, kde lžíce?“
Matce slzy kanou z lící,
„Ach táto, přijít měla Polednice!

Ale kdo to v chalupu se dral?
Gimouš kráčí do sednice;
hned maso z hrnce bral,
táto, masa není více!“

U lavice všichni stáli,
„Dítě zardoušeno mělo býti!“
z plna hrdla křičeli,
„Jak nám nyní bez oběda žíti!“

Gimouš mizí v dál,
„Já Polednici skvěle hrál,
já maso v chvatu žral,
to nejcennější matce vzal!“

Gimouš slyší hlasy:
„Vrať se, dítě rdousit nutno!“
Táta s mámou zešíleli asi,
jak mně z toho smutno!