Dcera mého srdce

Ó bože, nemůžu uvěřit, že řekla, co řekla, a stále v mysli přehrávám, zda myslela, co myslela a ptám se, proč mě nechala bloudit v melodii ozvěny svého hlasu. A teď jsem jako dítě hrající si s břitvou. Kde jsi? Co si myslíš? Když zaklepu na tvou bránu smrti, pustíš mě dovnitř? Necháš mě čekat venku v ubíjející samotě? A tak slyším zvuk bijícího srdce, někde ze stínů temnot, jak čeká na letící jedovatou šipku. Noc a tma obklopují podivný tvar, zabiják tyčí se nademnou tělem přikovaným k zemi. Poslouchej, poslední prvorozená, poslouchej křik utrpení a lov smutek z řeky svých rozhodnutí. Poslouchej, dcero krve mého srdce, hlas ze stínů, který k tobě mě táhne. Žij život v pekle, ve smrtelné skořápce lidkého těla, sny zamkni do vězení a přehrávej svou mysl znovu a znovu. Něco s tebou není v poŕádku, totéž, co není v pořádku se mnou. A teď poslouchej má dcero, prvorozená a poslední, zprávu co jsi poslala. Když nezměním tebe, nezměním sebe, a neovládnu čas, co mi ještě zbývá?