Držet v obětí celý svět

Jdu do školy jako každý jiný den, kluk - Vasyl, s kterým se nebavíme od 31 srpna mi pomalu přestává chybět a přesouvá se do kapitoly - Minulost, která už nebolí.
Ráno jako každé jiné, tedy alespoň do toho okamžiku kdy výjdu z domu a ze zvyku se podívám jestli nestojí u mostu a nečeká na mě jako dřív, a opravdu ho tam uvidím.
Rukama a nohama mi projedou mravenci a zamrazí mě v zádech. " Mám dělat jako že nic, projít a jít dál, nebo mám pozdravit a jít ? Nebo pozdravit a zastavit se ? ... "
Nemůžu tam jen tak stát a civět na něho, rozhodnu se jednat a prostě jít dál, však to nějak dopadne. Jak se k němu blížím každým krokem mi těžknou nohy a chytá mě panika a chuť otočit se a utéct někam pryč nebo se na místě propadnout.
Okolo nikdo není, jen já v půlce cesty na autobus který mi vesele ujíždí, a on který se na mě dívá a je očividně v rozpacích, ale zdaleka né v takových v jakých já. Už jsem skoro u něho, nohami nemůžu skoro pohnout a hlava se mi motá, mám na něho vztek, ale přitom někde cítím že ho pořád ještě miluji, že ty city se sice na chvíli někam ukryly, ale neodešly.
Jsem skoro u něho... srdce mi buší a nevím kam se mám dívat. Rozejde se naproti mě a potom mě chytne za rameno a zadrží mě. Podívá se mi do očí. Zase ty oči, zase ten pohled, vidím svůj odraz v jeho očích, vidím jak dýchá, jak stojí, jak mě drží rameno, cítím jeho dotek a už jsem zase v tom. Mám milion chutí ho obejmout, začít brečet a rozkřikovat se jak ho hrozně miluju a jak mi moc chyběl, ale také mám tisíc chutí do něho začít bušit a rozkřikovat se jak mě mohl opustit, jak mi tak mohl ublížit ... Udržím se a jen stojím a dívám se mu do očí. Po chvíli pohledem uhnu do země. "Tak proč nic neříká...proč jen tak mlčí a škrtí mě v tom vzteku a bolesti..."
- Potom konečně promluví. " Ahoj " odmlčí se a já neodpovídám. Dívám se do země na v ten okamžik hrozně zajímavý obal od žvýkaček a celé tělo mám jako v ohni. " Hele , promiň. " řekne svým úžasným ukrainským přízvukem a moje kolena musí sebrat všechny síly aby se nepodlomily a nezhroutily se na zem. "Promiň ? To je vše ? Já měsíce chodím jak bez duše, se všemi se hádám a všechno kazím kvůli tobě a tomu co jsi udělal a ty mi řekneš jen promiň? ... " ... v hlavě mi lítá vztek a taky hrozný smutek ale hlavně zmatek. Jsem zmatená.
Potom to všechno probíhá rychle. Chytne mě za ruce a podívá se mi zase do očí. Cítím jak mi začínají štípat oči ale zamrkám slzy a on mě obejme. Pořádně se k němu přitisknu. Cítím jak mi celé tělo těžkne a mám chuť spadnout na zem a ležet tam klidně i několik dnů. Všechy starosti ze mě rázem odpadly a já mám pocit jako bych teďka držela celý svět, celý smysl života, smysl mého beze smyslového života. Stáli jsme tam dlouho ani nevím jak. Bylo mi jedno kdo nás vidí, kdo jde okolo, a bylo mi jedno kolik je hodin a že existuje nějaká škola. Měla jsem vše po čem jsem tak toužila, jeho obejmutí, jeho dotek, cítila jsem jeho dech, teplo, cítila jsem jak mu tluče srdce, a to bylo vše co jsem potřebovala a vše po čem jsem toužila.