Za stěnou matných skel

Za stěnou matných skel

tam hledám cestu ven

cítím chlad z lánu zvadlých slunečnic

na holou zem padá to zvláštní, těžké nic.

Bez konců je času běh

když divoká krev

struny napíná v tepnách

potom celý můj svět

se točí dál, v tmavých barvách

Nočním mořem pluju sám

loď se žene bůhví kam

a slunce ztrácí svůj jas

když v prázdnotách zní můj hlas

Kam zmizel zelený mech

na kterém jsme bosí stáli

a hnědé vlasy tvé

co větrem vlály?

Kolik vášně

kolik síly

život v sobě měl?

proč kroky vedou blíž do tváří 

ledových zrcadel? 

Nočním mořem pluju sám

loď se žene bůhví kam

a slunce ztrácí svůj jas

když v prázdnotách zní můj hlas

(Hanuš Šparlinek, 24.1.2013)