HRADNÍ PANÍ

Byl voják. Ne, že by chtěl, nicméně v té době každý muž byl vojákem. Byl odvelen do jižních Čech. Jako správný muž prodělal výcvik, jak zabít co nejvíce nepřátel.
V Evropě se nikomu válčit nechtělo, (možná pár generálům) a tak nastoupil na zprávu majetku.
Byl sociální, bezkonfliktní typ a při vyřazování majetku ho napadla myšlenka, že ten nábytek by mohl ještě někomu pomoci. Poradili mu, že v blízkosti jeho oddílu je hrad.
Naložili náklaďák, takovou starou V3S, a vydali se na cestu.
Jeli krásnou krajinou, plnou rybníků a stromových alejí. Vyškrabali se na kopec ke hradu.
Vjeli na nádvoří, řev motoru a kouřící stroj se staly největší atrakcí tohoto dne. Vystoupili a jali se hledat někoho, kdo byl „hradním pánem“.
Přivítala je v nedbalkách. Sportovní postava, rozcuchané vlasy, vysoká asi 160 cm, věku cca 20 až 25 let, pantoflíčky na nohách v noční košili překryta županem. Koukla na ně a povídá: „Co jste mi to dovezli hoši?“
Jeden nebyl schopen mluvit vůbec, byl to slovenský Maďar, a ten druhý se utopil v jejich očích.
„Pojďte na kafe“. Poslechli.
„Dovezli jsme Vám nějaký nábytek“ vysoukal ze sebe. Poznala na co myslí.
Nábytek se vynosil, poskládal a náš voják se zamiloval. Bezhlavě a naplno. Na hradě vyrostla růže.

Nebyl schopen myslet na nic jiného. Ptáci zpívali, vše bylo růžové.
Konečně se setkali. Jejich láska byla oboustranná. Chodili celé hodiny po cimbuří. Líbali se v hladomorně a tančili v salónku hradní paní. O tom, že se milovali v její posteli, pomlčíme, byl to v té době státní majetek.

Tímto způsobem se dostali na konec vojákovi služby. Mělo by dojít k rozchodu, tak jak to bývá u vojenských známostí, ale na hradě růže vykvetla rudě a začala vonět.

Svatba byla malá, dokonce bez rodičů. Bydleli daleko. Na hradě přibyl kastelán.
Spolu zpravovali tento hrad, připravili program pro děti, i jednoduché černé divadlo s příběhem o místní zakleté paní hradu.

Do roka se rozrostli o jednoho. Byla to holčička. Krásná, jak se patří na holčičku, plavé vlásky a pomněnkové oči po mamince, ve kterých se utopil tatínek.

Hrad krásněl, růže se rozrostla. Na hrad se nastěhoval smích, trochu pláče a sem tam sytější matčin hlas. Tak jak to má být.

Pak to přišlo, příliš zvědavé dítě našlo cestu jak najít smrt. Našli ji v hladomorně. V hladomorně, ve které se líbaly.
Voják mlčel a trpěl. Matka se zhroutila. Růže uvadala a zmírala. Neunesla to. Skočila.

Našli ji na zemi v hladomorně.
Voják mlčel a trpěl. Pohřbil je na místním hřbitůvku obě. Neměl kam jít. Byl sám.

Bloumal po hradě, pak zase pracoval, byl tak vychován. Přišlo to. Sen. V něm se poprvé zjevila žena a dítě.
„Odpust mi tatínku, já Tě neposlechla, oddělala poklop a chtěla jsem zakřičet. A hapala …
A pak jeho žena: „Milý, promiň, milovala jsem Tě čistou láskou, ale unést jsem to nemohla…“

Růže opět rozkvětla, bílý květ a voněla a voněla. Hrad ožil. Kastelán opět s kamarády připravili program pro děti, jednoduché černé divadlo s příběhem o místní zakleté paní hradu.
Akorát jim neřekl, že každou noc si povídá s hradní dámou a jejím dítětem v hladomorně.