Díra

Jsem sám a jsem chorý. Sám už nevím zda je noc či den. Ale život jde dál a já taky musím. Vzpomeneš-li si na mne pamatuj na člověka, jež tě upřímně miloval, jen jsi mu nedala šanci to říct. Pamatuj na to dobré co jsme prožili. Na smích a uplynulé hodiny. Čas pro nás nebyl. Jen se občas setmělo a pak zas slunce zasvitlo.

Jsem sám v tmavém koutu s dírou v hrudi, již jsi zanechala a bojím se, že ji nedokážu zacelit. Možná přeháním, ale nechtěl bych tě podcenit. Od začátku jsem tušil, že to špatně dopadne, protože toho bohdá nebude, abych já mohl být opravdu dlouho šťasten. Je to opravdu tak těžké mít mě rád? Musím se ptát. Neb jsem tu sám. Jdu dál a nevím kam. Nemá to cenu se ptát. Stejně mě to nezajímá, protože ty tu nejsi a nejdeš se mnou.

Budu sám i s někým jiným a ta díra mi zůstane na věky, ale půjdu dál. Ne proto že chci, ale proto žes mi řekla. Chci být silný, ale dále se krůpěje slz valí po mé tváři vždy, když vytaneš mi na mysli. Když tě však vidím nasadím masku. Starý zvyk, jež z hlouby duše nenávidím. Nikdy jsem ho znovu užíti nechtěl, však tys mi ublížila velkou měrou. A tak se budu plahočit světem s maskou štěstí na krku. Dokud mne někdo nevysvobodí a třebas to budeš ty. Jedno je jisto, že ta, jež zahodí mou masku a strpí můj pohled, bude mojí ženou už na věky.